Zen se zrodil ve starověké Číně ze setkání mahajánového buddhismu a taoismu. Odtud se rozšířil do celé východní Asie a ve 20. století, hlavně z Japonska, začal pronikat i na Západ. Zde si získal vysoké ocenění vzdělaných vrstev.
Velkou zásluhu na tom měl japonský zenový učenec Daisetzu Teitaró Suzuki (1870-1966). Mezi jeho přátele, žáky nebo nadšené čtenáře jeho prací o zenu patřili psychologové Carl Gustav Jung a Erich Fromm, katolický mystik Thomas Merton, filosof a jeden z ideových vůdců psychedelického hnutí Alan Watts a mnozí průkopníci buddhismu jako živého duchovního hnutí na Západě. Suzukiho zen také ovlivnil stěžejní literární díla Jacka Kerouacka a dalších beatniků. A zenový učenec, kterého si pro zasvěcení do Buddhova učení vybral sám japonský císař, se nejenom zajímal o fenomén LSD, ale pravděpodobně ikonické psychedelikum i sám zakusil.
D. T. Suzuki, západní psychologie a zkušenost satori
Sám věhlasný švýcarský psychiatr a myšlenkový předchůdce humanistické a transpersonální psychologie C. G. Jung napsal předmluvu k Suzukiho průlomovému Úvodu do zen buddhismu, který vyšel poprvé v Tokiu v roce 1934 a následně byl přeložen do řady západních jazyků. Poté následovaly četné další Suzukiho knihy o zenu a mahajánovém buddhismu a jeho dlouholetá přednášková činnost na západních universitách, objevování se v masmédiích atd. Pro započetí dialogu západní psychologie a východní tradice meditativního sebepoznání byl významný seminář Zen buddhismus a psychoanalýza, který v roce 1957 uspořádal v Mexiku Fromm společně se Suzukim a další americkými psychoterapeuty a jehož výsledkem byla stejnojmenná kniha. O setkání Fromma a Suzukiho podává zajímavou zprávu psychoanalytik David Schecter: „Bylo jasné, že Fromm tehdy šestaosmdesátiletého Suzukiho miloval a obdivoval. Fromm se zvlášť zajímal o prožití zkušenosti tvořit jediný celek s předmětem vnímání – třeba nějakou květinou – a vzdát se přitom hranic svého Já. Suzuki nejen že této zkušenosti učil, on ji žil, a Fromm se tomu chtěl od Suzukiho naučit.“ Frommův přítel zde nejen zachytil, jak intenzivní byl vztah mezi oběma muži, ale zároveň i dobře vystihl esenci Suzukiho zenového mysticismu.
Suzuki sám definoval duchovní srdce zenu, kterým je zkušenost satori, čili „osvícení“, jako náhlý intuitivní vhled do přirozenosti věcí v protikladu k jejich rozumovému pochopení a odkrytí nového, v běžném dualistickém myšlení doposud nepředstavitelného světa, ve kterém jsou všechny protiklady sjednoceny a harmonizovány do konzistentního organického celku, ve kterém život získává čerstvější, hlubší a více uspokojující rozměr. „Takovéto dosažení je ale zároveň skutečně a přirozeně tím největším mentálním kataklysmatem, kterým může člověk v životě projít. Není to snadný úkol, je to druh křtu ohněm, a člověk musí projít bouří, zemětřesením, kdy se hory rozpadají a skály trhají na kousky…,“ říká Suzuki, který došel satori ve 27 letech, během výcviku pod vedením Sójena Šaku, respektovaného japonského mistra zenové školy Rinzai. Je pouhou náhodou, že podobně dramatickými obraty často líčí své prožitky i lidé, kteří prodělali intenzivní spirituální zkušenost za pomoci psychedelik?
Suzukiho americký životopisec A. I. Switzer bližší okolnosti Suzukiho „osvícení“ popisuje následovně. Ke konci týdenního zenového soustředění si Suzuki přestal být vědom svého koanu, mistrem mu zadaného meditačního námětu – úplně s ním splynul tak, že mezi ním a koanem už nebyla žádná oddělenost. To byl stav samádhi, meditační pohroužení v jednobodovém vědomí. Ale to v zenu nestačí. Suzuki o tom říká: „Musíte z tohoto stavu vystoupit, být z něj probuzeni, a toto probuzení je moudrost (pradžňa). Ten okamžik, když vycházíte ze stavu samádhi, a uvidíte, co to je – to je satori.“ První slova, která Suzuki, poté, co byl probuzen z hlubokého samádhi zvukem malého ručního chrámového zvonku, zvolal, byla: „Vidím to. To je ono.“ Když pak později v noci, po rozhovoru se svým učitelem, Suzuki opouštěl zenový klášter, zaznamenává jeho vzpomínky dále Switzer, „uviděl v měsíčním světle stromy. Vypadaly jako průhledné – a on byl průhledný rovněž.“ Touto zkušeností Suzuki formálně završil své zenové učednictví. Poté, na přání svého mistra, odcestoval do USA, aby tam sám dále šířil cestu zenu.
Suzuki, beatnici a psychoaktivní látky
Suzuki si vzal za ženu Američanku, a tak žil střídavě v Japonsku a ve Spojených státech. Zblízka se tak mohl seznámit i se západní alternativní kulturou 60. let a živě se zajímal i o téma psychedelické zkušenosti. V jeho americkém domově ho navštěvovali lidé jako Alan Watts a Jack Kerouack a klasické literární manifesty té doby, Kerouacovi Dharmoví tuláci, Ginsbergovo Kvílení a díla Garyho Snydera byla silně ovlivněna Suzukiho zenem. Sám Suzuki se chystal napsat studii o fenoménu populárního psychedelika LSD, ale k realizaci jeho záměru již nedošlo kvůli jeho úmrtí v roce 1966. O tom, jak Suzuki psychedelika vnímal, proto máme spíše nepřímé zprávy od jeho žáků a přátel.
Podle A. I. Switzera zenový učenec v souladu s tradičním buddhistickým pohledem zaujímal k „omamným látkám“, mezi které zřejmě zahrnoval i psychedelika, obecně spíše kritický postoj. Tím se ostatně příliš netajil ani Suzukiho evropský myšlenkový spřízněnec Jung. Faktem ale také je, že v jejich generaci byl výzkum naprosto specifických a běžným „drogám“ se takřka v ničem nepodobajících psychedelik či „halucinogenů“ dosud v plenkách a na veřejnosti kolovalo mnoho zmatených informací o povaze, účincích a rizicích těchto látek. Pozdější a především současné vědecké bádání nám již poskytuje daleko přesnější chápání prastarého fenoménu šamanského léčebného a spirituálního využívání psychedelik. I když některé otázky zůstávají stále nezodpovězené, je již vědcům zcela zřejmé, že klasická psychedelika jsou nenávykové látky s vysokým terapeutickým potenciálem nejen při léčbě řady duševních potíží, ale právě i například při léčbě závislostí na návykových omamných látkách typu alkoholu, opiátů atd., proti jejichž zneužívání se pochopitelně staví nejen spiritualita buddhismu, ale i ta šamanská či psychedelická.
Nedávné studie přitom skutečně potvrdily, že mezi dlouhodobými členy jihoamerických náboženských hnutí, která během svých obřadů užívají známý psychedelický nápoj ayahuaska, se alkoholismus nebo zneužívání jiných návykových látek prakticky nevyskytuje. A to často v ostrém kontrastu k okolní společnosti. To samé platí i o původních obyvatelích Severní Ameriky, kteří v rámci svých náboženských rituálů pravidelně užívají jiné silné psychedelikům – mezkalin obsažený v kaktusu peyotl. Závěry provedených výzkumů potvrdili, že takovéto užívání psychedelik v bezpečném spirituálním kontextu nijak neškodí zdraví, ale naopak přináší mnoho prospěšného nejenom samotným uživatelům, ale celé společnosti i přírodě, ze které klasické šamanské medicíny či „rostlinní učitelé” pocházejí a s níž pomáhají člověku navazovat hlubší a harmoničtější vztah. Právě proto jsou obě hlavní americké psychedelické náboženské tradice, ayahuasková i peyotlová, v Latinské Americe, v USA i dalších zemích legálně praktikované a společensky respektované. A bezesporu i díky jejich inspiraci si psychedelika začínají nacházet cestu i do nejmodernější západní medicíny a péče o duši.
Nicméně Suzuki se v USA s psychedeliky setkal v bouřlivých 60. letech a nasával atmosféru jejich neoficiálního mládežnického hesla „sex, drugs and rock´n´roll” se všemi jeho divokými a často z dnešního pohledu problematickými experimenty. Domníval se, že přílišná fascinace proponentů „bítnického zenu“ neobvyklými stavy vědomí, navozovanými pomocí (nejenom psychedelických) drog je může odvádět od toho, co by mělo být hlavním objektem jejich zájmu – od zkoumání podstaty subjektu všech, obyčejných i neobyčejných, prožitků. Od zkoumání podstaty lidské mysli, které je centrálním bodem zenu, resp. buddhismu. Suzuki měl obavu, že pro jeho beatnické obdivovatele se nezodpovědné užívání psychoaktivních látek může stát slepou uličkou. Neboť k úplnému a osvobozujícímu poznání nejzazší skutečnosti podle něj žádné zkratky, kterými by se člověk mohl vyhnout poctivé vnitřní práci, kultivaci mysli a charakteru, nevedou. Mimochodem to samé zdůrazňují i následovníci psychedelických náboženských hnutí. Například v předmluvě ke knize Prales vizí Alexe Polari de Alverga, významného představitele brazilské synkretistické ayahuaskové křesťanské církve Santo Daimé, se píše: „Ať už přicházíte z jakéhokoli důvodu, brzy zjistíte, že jste se vydali na nelehkou cestu. Budete v sobě muset nalézt soucit, pokoru, odvahu a ochotu podstoupit hluboký a často nepohodlný transformační proces. Odměna však vysoce převyšuje vynaložené úsilí. Rituály se nazývají „práce“. A také jimi jsou. Kdo v Santo Daimé hledá snadno dosažitelné krásné zážitky, bývá rychle vyveden z omylu a dlouho se nezdrží. Nebo možná změní svůj názor… V žádném případě (zde) ale nehledejte zajímavý drogový experiment s duchovním kontextem. ”
Kritický postoj ale Suzuki, po vzoru velkých mistrů historie zenu, často zaujímal i k samotné praxi buddhistické meditace. I ta podle něj, pokud nevede ke skutečnému duchovnímu probuzení, resp. ke zkušenosti satori, se rovněž může stát iluzorní pastí. Celou historií zenu se podle Suzukiho jako červená nit táhne boj proti mylnému pojetí, které z buddhismu dělá „cvičení v zabíjení života“. To činí z takto meditujících neužitečné jedince, parazitující na společnosti. Západní psychologové by to dnes slovy známého psychologa Roberta A. Masterse nejspíše nazvali „duchovním unikáním“ (spiritual bypassing) před náročnými výzvami skutečného života. Proto zen podle Suzukiho spíše než meditaci tradičně zdůrazňuje probuzení intuitivní moudrosti (osvícení, satori), ne usilovné spontánní jednání a přirozené soucítění. Jistě, i meditace má v zenu své místo, ale musí člověku sloužit, ne se stát jeho pánem. V chápání zenu je to pouze dočasný prostředek či lék na odstranění nemoci nevědomosti, duševního neklidu, zmatku a utrpení. Lék, který nesmí být zaměňován za vlastní cíl Buddhova učení.
Suzuki a Kerouack: „Nezapomeňte na čaj!“
Nelze se příliš divit, že Suzuki v kontextu často povrchního pochopení svého zenového učení mezi americkou mládeží a jejími bohémskými vzory zaujímal veřejně k jejich experimentům s psychoaktivními látkami spíše skeptický postoj, což ale nutně neznamená, že by tím chtěl znevažovat samotná psychedelika. Jeho zenové poselství radikální vnitřní svobody a radostné spontaneity vyvěrající z pochopení bytostné proměnlivosti a proto svým způsobem iluzornosti či „prázdnoty“ všech jevů, bylo jeho západním publikem nezřídka mylně chápáno jako náboženský nihilismus a výzva k intelektuálnímu iracionalismu a nižšímu, pudovému, naturalismu, anarchismu atd. Druhá důležitá stránka zenu zdůrazňující jogínskou sebedisciplínu, ovládání mysli a životní styl vyhýbající se extrémům byla západními obdivovateli zenu často opomíjena. A povrchní fascinace psychedelickými prožitky podle Suzukiho mohla nesprávné chápání východního mysticismu spíše ještě posilovat.
Z pohledu zenu je totiž důležité to, aby si lidé při všem, co dělají, uchovávali vnitřní svobodu a příliš neulpívali na nějakých zvláštních prožitcích v protikladu k oceňování běžných faktů a přirozených radostí každodenního života. „Zvedám svou ruku; beru knihu ze stolu; slyším, jak si před mým oknem hrají chlapci s míčem, vidím, jak nad nedalekými lesy táhnou mraky – v tomto všem praktikuji zen, žiji zen. Žádná diskuse, ani žádné vysvětlení nejsou nutné. Nevím proč – a necítím žádnou potřebu po vysvětlení, ale když vychází slunce, celý svět tančí radostí a srdce každého je naplněno blahem,“ popsal jednou svou zenovou zkušenost prolnutí obyčejného a zázračného, všedního a mystického,
D. T. Suzuki. Alan Watts zas uvádí, že když se Suzukiho jednou kdosi zeptal, jaké to je být osvícený, Suzuki se smíchem odpověděl: „Je to prostě jako běžná, každodenní zkušenost, jen asi pět centimetrů nad zemí.“
Proto se buddhismus obecně již po staletí tradičně staví proti užívání „omamných látek“, vyjma například drog typu mírných a zdravých stimulantů, jako je zelený čaj, který naopak zvláště k zenu neodmyslitelně patří. Když jednou navštívili Suzukiho v jeho americkém domově Jack Kerouack a jeho přátelé s netrpělivým přáním, aby je Suzuki zasvětil do podstaty zenu, tak jim Suzuki řekl, aby se raději klidně posadili, psali zenové básně haiku a počkali, až jim uvaří zelený čaj. A při jejich odchodu, na ně ještě znovu a nečekaně zvolal „Nezapomeňte na čaj!“ Možná, že kdyby tehdy beatnický bohém Suzukiho soucitný zen zeleného čaje skutečně pochopil, tak by se mohl vyhnout hořkému konci svého vlastního „On the Road“. Předčasné smrti na následky depresí a těžkého alkoholismu. A stejně tak je možné, že kdyby žil Kerouack dnes, mohla by mu pomoci psychedeliky asistovaná terapie.
Zkrátka, nejsou drogy jako drogy a všeho – alkoholu, psychedelik i zeleného čaje – se musí užívat s mírou, rozumně a bezpečně. Pak to nemusí lidem škodit, ale může prospívat. Ve skutečnosti tak nebyl Suzukiho postoj psychoaktivním látkám až tak vzdálený tomu, co dnes tvrdí psychedeličtí výzkumníci, terapeuti nebo tradičně šamani. Ani psychedelické prožitky ani blažené meditační stavy nejsou cílem, ale někam vedoucí cestou. Problém začíná, když lidé vlastně ani neví, co je cílem jejich cesty, ani nemají důvěryhodného průvodce. Pak se jejich vlastní „On the Road“ může skutečně stát slepou uličkou, o které hovořil profesor Suzuki.
Suzuki ve vzpomínkách K. T. Satoa: „Už jsi zkoušel LSD?“
Když jsem v letech 2004-2005 studoval v Londýně, zapojil jsem se do života tamního japonsko-britského buddhistického společenství Three Wheels. To ve svém domě, s tradiční zenovou zahradou, vede jeden z posledních žijících žáků D. T. Suzukiho, japonský profesor filosofie a reverend populární japonské buddhistické školy šin Kemmyo Taira Sato. Po lekcích zenové meditace, na které jsem pravidelně docházel, jsme si s profesorem, jeho ženou Hiroko a dalšími přítomnými často ještě dlouho do noci povídali nad šálkem typické „zenové drogy“ v podobě prvotřídního zeleného čaje nebo svátečně nad sklenkou saké. Pochopitelně jsem neodolal nezačít se vyptávat Satoa na jeho zážitky s D. T. Suzukim.
Jednou z mnoha nezapomenutelných příhod, které mi reverend Sato vyprávěl, byla tato: Jednoho dne Suzuki, který často vyučoval v Britské buddhistické společnosti, přijel do Londýna a během jejich rozhovoru se nečekaně Satoa zeptal: „Už jsi zkoušel LSD? Uvidíš jiný svět.“ Sato prý tehdy se smíchem Suzukimu odpověděl, že LSD ještě nezkoušel, ale že „jiný svět už vidí“. I bez LSD. Pochopitelně tím měl na mysli „jiný svět“ buddhistického osvícení mysli, který se mu otevřel díky jeho studiu a meditační praxi pod vedením Suzukiho a další jeho buddhistické učitelky. Na základě tohoto svědectví se můžeme pouze domnívat, že Suzuki velmi pravděpodobně sám zkušenost s LSD měl. Vzhledem ke svým kontaktům na americké university, vědce, beatnické umělce i blízký vztah se svým zenovým žákem Alanem Wattsem pro něho zřejmě nemusel být velký problém se k mimořádně účinnému psychedeliku dostat. A velmi pravděpodobně toto také mohl být jeden z důvodů, proč Suzuki uvažoval o napsání studie o této psychedelické látce.
Vstoupit do světa mystické vize?
Alan Watts byl totiž, jak je dobře známo, nejen originálním filosofem a propagátorem asijské spirituality na západě (jeho kniha Cesta zenu se stala malým bestsellerem), ale i jedním z ideových „guru“ počátků západního psychedelického hnutí. Právě z jeho úst zazněla dnes již klasická definice vztahu meditativní spirituality a psychedelické zkušenosti, která v zásadě odpovídá tomu, jaký náhled měl na psychedelika nejen Suzuki, ale třeba i názorově podobně ladění západní intelektuálové a mystici jako byl kupříkladu slavný britský spisovatel a propagátor seberozvojového užívání peyotlového mezkalinu nebo LSD, Aldous Huxley. Watts psychedelický prožitek v kontextu mystické cesty definoval takto: „Psychedelická zkušenost je pouze zábleskem ryzího mystického vhledu, ale rovněž zábleskem, který může být dále kultivován a prohlubován různými způsoby meditace, pro které už psychedelické látky nejsou nutné ani užitečné. Když si vyslechnete zprávu, zavěste telefon. Neboť psychedelické látky jsou pouze nástroji, jako mikroskopy, teleskopy a telefony. Biolog nemá své oči neustále přilepené k mikroskopu, ale odchází a pracuje dále na tom, co spatřil.“
Samotná psychedelická a nejen psychedelická, ale každá v duši člověka silně, až revolučně-duchovně působící zkušenost, je sama o sobě bezcenná nebo může být i škodlivá, pokud není doprovázena vhodným spirituálním nebo terapeutickým kontextem. To znamená především hluboce zasvěceným lidským průvodcem a jasným systémem integrační podpory, jak v podobě srozumitelného výkladu této zkušenosti, tak v podobě podpůrné komunity. Tou jsou ve světě například již zmiňované ayahuaskové církve Santo Daimé, União do Vegetal a Barquinia, peyotlová Native American Church nebo poměrně nově i některé západní buddhistické sanghy, které začínají s psychedeliky také pracovat. A samozřejmě nesmíme zapomenout na mnohé terapeuty, kteří prošli výcvikem v transpersonální psychologii profesora Stanislava Grofa či jinými podobnými výcviky zaměřenými na změněné stavy vědomí a poskytují různé semináře, poradenství atd.
Právě důležitost integrace psychedelické zkušenosti měl podle mého názoru na mysli Alan Watts, když radil uživatelům psychedelik, aby se nezastavili jen u okouzlujících prožitků „jinakosti“, ale rozvinuli jejich plný potenciál dalšími způsoby práce s myslí dlouhodobě osvědčenými v různých autentických spirituálních tradicích. Konečným cílem mystiky totiž není jiný, krásnější a smysluplnější svět „úžasné jinakosti“, „osvícené skutečnosti“ či „mystické jednoty“ pouze svátečně navštěvovat. Skutečným cílem je do tohoto světa vstoupit – a trvale, vědomě a soucitně v něm žít. Ať už s pomocí psychedelik, této, slovy Aldouse Huxleyho, „milosti zdarma dané“, nebo bez nich. Každému jak vlastní srdce a rozum velí.
Skeptik ale může samozřejmě namítnout: Co když je veškerá snaha člověka o vstoupení do světa mystické vize jen čirou utopií, „kolektivní neurózou“ (Sigmund Freud) nebo „opiem lidstva“ (Karl Marx)? To je z pohledu spirituality jistě zásadní otázka. Dovolím si na ni odpovědět zenovým příběhem: V roce 1936 měl profesor Suzuki na Světovém kongresu náboženství, pořádaném v Anglii, promluvit na téma „Nejvyšší duchovní ideál“. Hned v úvodu šokoval své posluchače prohlášením, že mu tato fráze vůbec nic neříká. A místo všemi očekávané přednášky o zenu začal mluvit o typickém japonském domě se slaměnými došky. Mluvil o tom, jak široce jsou okna otevřená do zahrady, jak celý dům tvoří se zahradou i se svými obyvateli jednotný celek, jak příroda, vy a já jsme jedno. Mluvil o květinách, o stromech, o rybách a vodě v jezírku, o tom, že pro něj duchovní a materiální znamená totéž. Na všechny přítomné zapůsobil dojmem čilého a moudrého člověka s nezapomenutelným úsměvem, naplněného spontánní radostí ze života.
Koneckonců, jedinou správnou odpovědí na všechny skutečně důležité otázky lidského života, nemůže být podle zenu nic jiného, než naše osobní zkušenost. Ve srovnání s ní jsou i ty nejvznešenější, ale neživé „ideály“ bezcenné. A autoritativnost naší vlastní mystické zkušenosti je dle mistrů zenu nevyvratitelná… a její plná nádhera slovy nesdělitelná. Podobně o svých prožitcích mluví i ctitelé LSD, ayahuasky, peyotlu, kouzelných hub nebo jiných „duši odhalujících“ svátostí.
Mgr. Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost
Literatura:
Rainer Funk, Erich Fromm, Lidové Noviny, Praha 1994.
D. T. Suzuki, Zen Buddhism, Doubleday, New York 1956.
Switzer, A. Irwin III, D. T. SUZUKI: A Biography, The Buddhist Society, London 1985.
D. T. Suzuki, An Introduction to Zen Buddhism, Random, New York 1964.
Ralph Metzner, Ayahuaska jako lék, Fontána, Olomouc 2018.
Alex Polari de Alverga, Prales vizí, Triton, Praha 2007.
Alan Watts, Cesta osvobození, Pragma, Praha 1996.
Alan Watts, Prologue to Joyous Cosmology: Adventures in the Chemistry of Consciousness, New World Library, Novato 2013
Aldous Huxley, Nebe a peklo, DharmaGaia, Praha 1999.