Každým rokem přibývá zpráv o pozitivním vlivu psilocybinu na lidskou psychiku. Tyto zprávy pramení z vědeckých studií, ve kterých vychází jasně najevo, že účinná látka z lysohlávek má potenciál při léčbě duševních onemocnění, jakými jsou například deprese nebo úzkostné poruchy.
Štítek: psilocybin
Duševní onemocnění představují závažný problém veřejného zdraví, který postihuje přibližně každého čtvrtého až pátého dospělého člověka. Přibližně třetinu této zátěže tvoří deprese, úzkostné poruchy a posttraumatická stresová porucha (PTSD), následují poruchy způsobené užíváním alkoholu a drog, bipolární porucha, schizofrenie a poruchy příjmu potravy. Ekonomická zátěž těchto onemocnění je ohromující.
V poslední době vyšlo několik studií1-3 od stejného švýcarského výzkumného týmu, které poměrně překvapivě nenašly významné rozdíly mezi subjektivními prožitky vyvolávanými různými psychedeliky (LSD, psilocybinem a meskalinem) a dokonce ani mezi samotným LSD a kombinací MDMA a LSD. Tyto výsledky pozvedly obočí v komunitě uživatelů psychedelik, neboť mezi nimi vesměs panuje přesvědčení, že jednotlivé látky se od sebe vzájemně významně liší.
Psilocybin je psychedelikum obsažené v řadě druhů hub, nejznámějším a nejčastějším rodem je Psilocybe neboli lysohlávky. Dnes již máme silné důkazy, že pomáhá u řady duševních poruch jako např. deprese, úzkosti, závislosti apod. MDMA je pak syntetický empatogen, který se v experimentální medicíně používá na léčbu PTSD neboli posttraumatické stresové poruchy.
Poruchy příjmu potravy je souhrnný název pro duševní onemocnění, z nichž nejrozšířenější a nejznámější jsou mentální bulimie, mentální anorexie a záchvatovité přejídání. Z hlediska počtu úmrtí se jedná o jednu z nejrizikovějších skupin diagnóz. Léčba je navíc poměrně komplikovaná. Zdá se ale, že spolu s úsvitem psychedelických látek v medicíně začíná svítat i nová naděje pro jejich léčbu. Pojďme se společně podívat, jakým způsobem mohou tyto látky pomoci.
„Bylo to pro mě něco opravdu neznámého, potýkat se s pocitem úzkosti. Není to pro mě přirozený stav. Někteří lidé bojují s úzkostí každodenně po dobu mnoha let, ale já jsem se s ničím takovým prostě dříve nesetkal. I proto jsem neměl po ruce žádné nástroje, jak s tím pracovat. Užití psilocybinu mi dalo šanci prožít vědomí ve formě, která je jiná od způsobu, jakým ho prožívám normálně, každý den.“
Rod Psilocybe je poměrně rozšířený, jeho druhy se vyskytují v Severní, Střední i Jižní Americe, prakticky v celé Evropě, dále se vyskytují na několika místech Afriky, Indie, Japonska, Austrálie a Indonésie. Nejstarším písemným pramenem jejich užívání je záznam z roku 1502 o korunovaci aztéckého panovníka Montezumy II. Užívání psychoaktivních hub bylo tvrdě potíráno křesťanstvím a takřka upadlo v zapomnění.
ž jako děti jsme vedle duhových baněk, andělů a zvířátek věšeli na vánoční stromeček také ozdoby z říše hub. Některým z nich dali kvůli obsahu psychedelického psilocybinu dávní šamani Mexika jméno „tělo boží“. Kniha „Fenomén psychedelie“ neurovědce Filipa Tylše a dalších autorů zkoumá účinky psilocybinu, terapeutické i spirituální, a vybízí k rozjímání také o fenoménu „mystiky psychedelie“.
Cílem článku je rozšířit povědomí o některých méně známých psychedelických přípravcích Jižní a Střední Ameriky. Nemá za cíl v celém rozsahu informovat o užívání psychedelik v tomto regionu, neboť se jedná o téma natolik široké, že by mu bylo nutné věnovat sérii knih, ne krátký popularizační článek. Nebudu se také blíže zabývat ayahuascou, protože jsem jí věnoval samostatný článek.
Ve spojitosti s Jižní a Střední Amerikou si většina lidí představí ayahuascu a kaktusy obsahující meskalin. Znalejší čtenáři si snad vybaví různé druhy hub nebo třeba jedy žab čeledi ropuchovitých. Obraz užívání psychoaktivních substancí je v této části světa ovšem mnohem širší a barvitější.
O psychoterapeutickém využití psilocybinu (účinné látky některých psychoaktivních hub) toho dnes již víme hodně. Lze ho využít u rezistentních forem deprese, úzkostí, závislostí a dalších psychických obtíží. V posledních letech se také znovu objevuje mnoho studií zaměřených na pacienty v pokročilém stadiu rakoviny, jejichž život se chýlí ke konci.
Na umírající se již v 60. letech zaměřovalo mnoho výzkumníků využívajících psychedelické látky. Připomeňme výzkum Waltera Pahnkeho (1970) s LSD, který u třetiny participantů zaznamenal dramatický pokles strachu ze smrti, nebo výzkumy Erica Kasta, který zkoumal LSD a zejména jeho vlastnosti tlumící bolest. Rozsáhlá data získal Stanislav Grof (2009), když začátkem 60. let pracoval s LSD a psilocybinem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze.