Psilocybin je psychedelikum obsažené v řadě druhů hub, nejznámějším a nejčastějším rodem je Psilocybe neboli lysohlávky. Dnes již máme silné důkazy, že pomáhá u řady duševních poruch jako např. deprese, úzkosti, závislosti apod. MDMA je pak syntetický empatogen, který se v experimentální medicíně používá na léčbu PTSD neboli posttraumatické stresové poruchy.
Štítek: psilocybin
Poruchy příjmu potravy je souhrnný název pro duševní onemocnění, z nichž nejrozšířenější a nejznámější jsou mentální bulimie, mentální anorexie a záchvatovité přejídání. Z hlediska počtu úmrtí se jedná o jednu z nejrizikovějších skupin diagnóz. Léčba je navíc poměrně komplikovaná. Zdá se ale, že spolu s úsvitem psychedelických látek v medicíně začíná svítat i nová naděje pro jejich léčbu. Pojďme se společně podívat, jakým způsobem mohou tyto látky pomoci.
„Bylo to pro mě něco opravdu neznámého, potýkat se s pocitem úzkosti. Není to pro mě přirozený stav. Někteří lidé bojují s úzkostí každodenně po dobu mnoha let, ale já jsem se s ničím takovým prostě dříve nesetkal. I proto jsem neměl po ruce žádné nástroje, jak s tím pracovat. Užití psilocybinu mi dalo šanci prožít vědomí ve formě, která je jiná od způsobu, jakým ho prožívám normálně, každý den.“
Rod Psilocybe je poměrně rozšířený, jeho druhy se vyskytují v Severní, Střední i Jižní Americe, prakticky v celé Evropě, dále se vyskytují na několika místech Afriky, Indie, Japonska, Austrálie a Indonésie. Nejstarším písemným pramenem jejich užívání je záznam z roku 1502 o korunovaci aztéckého panovníka Montezumy II. Užívání psychoaktivních hub bylo tvrdě potíráno křesťanstvím a takřka upadlo v zapomnění.
ž jako děti jsme vedle duhových baněk, andělů a zvířátek věšeli na vánoční stromeček také ozdoby z říše hub. Některým z nich dali kvůli obsahu psychedelického psilocybinu dávní šamani Mexika jméno „tělo boží“. Kniha „Fenomén psychedelie“ neurovědce Filipa Tylše a dalších autorů zkoumá účinky psilocybinu, terapeutické i spirituální, a vybízí k rozjímání také o fenoménu „mystiky psychedelie“.
Cílem článku je rozšířit povědomí o některých méně známých psychedelických přípravcích Jižní a Střední Ameriky. Nemá za cíl v celém rozsahu informovat o užívání psychedelik v tomto regionu, neboť se jedná o téma natolik široké, že by mu bylo nutné věnovat sérii knih, ne krátký popularizační článek. Nebudu se také blíže zabývat ayahuascou, protože jsem jí věnoval samostatný článek.
Ve spojitosti s Jižní a Střední Amerikou si většina lidí představí ayahuascu a kaktusy obsahující meskalin. Znalejší čtenáři si snad vybaví různé druhy hub nebo třeba jedy žab čeledi ropuchovitých. Obraz užívání psychoaktivních substancí je v této části světa ovšem mnohem širší a barvitější.
O psychoterapeutickém využití psilocybinu (účinné látky některých psychoaktivních hub) toho dnes již víme hodně. Lze ho využít u rezistentních forem deprese, úzkostí, závislostí a dalších psychických obtíží. V posledních letech se také znovu objevuje mnoho studií zaměřených na pacienty v pokročilém stadiu rakoviny, jejichž život se chýlí ke konci.
Na umírající se již v 60. letech zaměřovalo mnoho výzkumníků využívajících psychedelické látky. Připomeňme výzkum Waltera Pahnkeho (1970) s LSD, který u třetiny participantů zaznamenal dramatický pokles strachu ze smrti, nebo výzkumy Erica Kasta, který zkoumal LSD a zejména jeho vlastnosti tlumící bolest. Rozsáhlá data získal Stanislav Grof (2009), když začátkem 60. let pracoval s LSD a psilocybinem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze.
Psychedelický tryptamin psilocybin, obsažený v magických houbičkách, lze bezpečně podat lidem a pomáhá zejména pacientům trpícím depresí. Vědecký zájem o psilocybin v posledních letech exponenciálně narůstá (viz obrázek), s ním zároveň i pozornost veřejnosti a mediální poprask.
Média zajímá v první řadě fakt, že stigmatizovaný obor psychiatrie chce využívat k léčbě látky, které jsou současnou společností řazeny mezi tzv. drogy. Své přívržence si „zakázané ovoce“ najde i mezi zástupci antipsychiatrického hnutí a různých ezoterických přístupů, protože v něm vidí vymezení proti současné psychiatrii. Už méně lidí si uvědomuje, že přestože jde léčba psilocybinem proti trendům současné psychiatrie, kombinuje v sobě oba klasické prvky péče o duševní onemocnění – tedy farmakologickou léčbu a psychoterapii.
Užívání psychoaktivních látek je již tisíce let neodmyslitelně spjato s lidskou historií a kulturou. Prvním zdrojem těchto látek byly bez pochyby rostliny a živočichové, s nimiž se naši domorodí předkové dostali ve svém okolí do kontaktu.
Vzhledem ke svým účinkům na tělo, ale především mysl, našly využití zejména v lidovém léčitelství a šamanských či duchovních rituálech. První dochované informace z hloubi pralesů byly však získány až prostřednictvím řady cestovatelů, kteří se s těmito praktikami setkali na svých cestách za dobrodružstvím. Jednou z těchto pozoruhodných látek je psilocybin, indolový alkaloid obsažený v houbách rodu Psilocybe (lysohlávka), Panaeolus (kropenatec), Stropharia (límcovka) nebo Gymnopilus (šupinovka). Lidé užívali psilocybin dávno před tím, než pro něj západní společnost našla pojmenování. Před tisíci let používali houby mexičtí šamani k rituálům, které měly člověku sloužit k duševní očistě. Se zvědavostí a zájmem prozkoumat účinky těchto pozoruhodných hub cestovali badatelé do Mexika.
Hlavní pozornost v souvislosti s psilocybinem jako psychedelickou látkou obsaženou v houbách rodu Psilocybe a jiných byla vždy orientována na její potenciál pozměnit vnímání po požití. Jakým způsobem působí na mozek, a to až na molekulární úrovni, a jaké vlastnosti má jím vyvolaný změněný stav vědomí. Co se však děje se samotnou látkou v organismu?