Klasická psychedelika (pro potřeby tohoto článku užívám nejpřijímanější a nejstriktnější definici psychedelik jakožto agonistů serotoninového 5-HT2A receptoru) vyvolávají mocné změny ve vědomí, s nimiž čtenáři tohoto blogu jsou nejspíše dobře seznámeni. Méně rozšířené je ovšem povědomí o efektech psychedelik, pokud se kombinují s různými jinými látkami.
Na úvod je nutno podotknout, že zatímco většina psychedelik je při samostatném užití při dobrém setu a settingu poměrně bezpečná, při kombinacích se šance na nějakou nepříjemnou událost výrazně zvyšuje. Pokud se člověk rozhodne substance kombinovat, měl by mít nejprve dostatek zkušeností s jejich užitím bez míchání v různých dávkách, a až pak vůbec začít nějaké směsi zvažovat.
Nejpřímější je samozřejmě kombinace dvou psychedelik. Výsledkem je ‚spojení‘ stavů, jež by každá z látek vyvolala sama o sobě, přičemž intenzivnější psychedelika typu LSD nebo DMT mají tendenci naklánět rovnováhu na svoji stranu a druhou látku (pokud není podobně silná) v sobě ‚utopit‘. Tento efekt se do jisté míry vyskytuje i u kombinací psychedelik a jiných psychoaktivních látek obecně, jak si ještě budeme ukazovat. Vůbec nejsilněji přítomný je u 5-MeO-DMT, což není zvláštní, protože jde podle všeho v tomto ohledu o nejsilnější známé psychedelikum.
Nepsychedelickou látkou patrně nejčastěji užívanou společně s psychedeliky je kanabis. Jde o kombinaci fyzicky bezpečnou (kanabis samotný je při krátkodobém užívání tělesně neškodný), může ovšem vyvolávat velmi dramatické posílení efektů daného psychedelika. Zatímco pro některé jde o vítané ‚přebarvení‘ stavu a způsob, jak znovu zažít intenzivnější stavy během sestupu z vrcholu, pro jiné jde o kombinaci navozující nesnesitelnou úzkost a obtížně zvládnutelné zkušenosti. Pokud člověku marihuana způsobuje nepříjemné stavy i sama o sobě, s velkou pravděpodobností tomu tak bude i v páru s psychedelikem, jen v ještě posílené podobě.
Modulace prožitků
Poměrně podobně je na tom rajský plyn (oxid dusný), jedno z mála pro běžného člověka dostupných disociativ, jež lze snadno užívat inhalačně. Oxid dusný se chová poměrně stejně bez ohledu na to, s látkou jaké třídy je zkombinován – vždy způsobuje umocnění efektů, přičemž jeho vlastní ‚zabarvení‘ do nich vstupuje jen poměrně málo. Tento nárůst intenzity může být i poměrně extrémní včetně úplného vzestupu transpersonálních efektů typu smrti ega. Pro nepřipraveného uživatele to může být naprosto nad jeho očekávání i duševní síly, a proto je potřeba být opatrný. Rajský plyn navíc blokuje správné fungování vitamínu B12, kvůli čemuž může způsobovat poškození nervové soustavy, a proto by neměl být užíván častěji než jednou za pár týdnů.
U jiných disociativ jde o kombinaci závažnější, protože na rozdíl od rajského plynu jejich účinky netrvají pár minut, ale pár hodin. Prakticky všechna disociativa včetně ketaminu, MXE, PCP i jejich novějších příbuzných (například 2-FDCK, MXiPr či 3-MeO-PCP) mají potenciál vyvolávat mánie a psychózy. V kombinaci s psychedeliky je toto riziko nejspíš vyšší, ačkoliv dobré studie na tohle téma neexistují.
Co se týče fenomenologie, jde o velmi synergistické párování. Psychedelie i disociace se umocní a vzájemně se zkolorují. Výsledkem je často silně od těla odpojený a introspektivní stav, jenž ale může být pro řadu lidí obtížně zvládnutelný, obzvlášť pokud zvážíme, že způsobuje větší tendenci se ztrácet v myšlenkových spirálách a často snižuje luciditu prožitku (tedy schopnost nebrat jej jako objektivní realitu).
Ostatní skupiny látek, někdy označované dnes již přežitým a patologizujícím termínem ‚halucinogeny‘ (pro který ovšem neexistuje dobrá alternativa), nemají kombinace s psychedeliky dobře popsané.
Delirogeny (antimuskarinika, často používaná jako léčiva na závratě, kinetózy a podobně, rovněž se vyskytující v mnoha druzích jedovatých rostlin) jsou velmi nebezpečné i samy o sobě, přičemž kombinace látky způsobující delirium a psychedelika je patrně ještě rizikovější. Podle poměrně malého množství dostupných reportů dochází k zásadnímu umocnění vizuálních aspektů delirogenního prožitku, přičemž tyto vize bývají obvykle vysoce nepříjemné. Posíleno je nejspíše i zmatení, takže se člověk může ocitnout v deliriu, ve kterém si vůbec neuvědomuje, že požil nějakou psychoaktivní látku a že nejde o dočasný stav. Jsou známá jednotlivá hlášení o lidech, kterým tato kombinace způsobila trvalou psychózu, avšak je velmi obtížné je ověřit a skutečná míra existence tohoto fenoménu není známa – a patrně ani nikdy nebyla formálně zkoumána.
Kombinace dysdelik (KOR agonisté, například salvinorin A ze šalvěje či syntetické léčivo pentazocin) a somnativ (GABAA agonisté, například muscimol či ibotenová kyselina z muchomůrky červené) s psychedeliky nejsou prozkoumané prakticky vůbec, minimálně u kouřené šalvěje je ovšem poměrně pravděpodobné, že by vzhledem ke svojí extrémní subjektivní intenzitě kombinaci prostě přebila, podobně jako se to stává při kombinaci 5-MeO-DMT s jinými látkami.
Rizikové je také míchání psychedelik a stimulantů. Podobně jako disociativa, i stimulanty jsou poměrně silně propsychotické, zvláště u predisponovaných jedinců. Kombinace s psychedeliky tomu samozřejmě nepomáhá a často dochází ke vzniku myšlenkových smyček, z nichž je složité se dostat ven. Stimulanty také mají tendenci vyvolávat úzkosti, přičemž právě úzkost je nejsnazší cesta k náročné zkušenosti (tzv. ‚bad tripu‘).
Psychotické symptomy vyvolávané stimulanty mají také patrně souvislost se skutečností, že lidé pod jejich vlivem často i velmi dlouho nespí – z dostupných kusých by se zdálo, že spánková deprivace zvyšuje šanci na negativní (a možná více psychotický) průběh zkušeností i u samotných psychedelik (která rovněž spánek zahánějí), takže není nepředstavitelné, že i tento efekt je při braní psychedelik a stimulantů zároveň ještě umocněn. V obecné rovině nelze v případě spánkové deprivace doporučit ani užívání psychedelik bez spojení s jinou látkou.
Existuje ovšem jedna skupina stimulantů, která se v kombinaci s psychedeliky zdá být bezpečná. Jde o entaktogeny (či empatogeny, starším názvem), látky silně zvyšující hladinu serotoninu v mozku, například MDMA či 6-APB. Jelikož tyto substance vyvolávají velmi příjemné, prosociální stavy, v psychonautské komunitě jde o druhou nejoblíbenější kombinaci s psychedeliky po marihuaně. Neformálně se jí někdy říká ‚candy flip‘.
Entaktogen výrazně snižuje pravděpodobnost výskytu náročné zkušenosti (ačkoliv ne zcela, za určitých okolností se stejně objevit může), psychedelikum dodává hloubku, kterou entaktogen sám o sobě obvykle postrádá. Pochopitelně je ovšem nutné dát si pozor na skutečnost, že některé entaktogeny jsou samy o sobě částečně psychedelické (například MDA či výše zmíněné 6-APB), takže v takovém případě může stát, že psychedelie bude i poměrně intenzivní, protože se na ní podílejí obě složky.
Problém této kombinace tkví především ve skutečnosti, že mozek nemá serotoninu nekonečné množství, a pokud se jej vyplaví příliš mnoho, trpí následně jeho nedostatkem, což se může projevovat vysoce nepříjemnými ‚dojezdy‘. Jelikož většina často užívaných psychedelik působí déle než MDMA (zdaleka nejšířeji užívaný entaktogen), může se psychedelické umocnění projevit i na tomto ‚dojezdu‘, a proměnit předtím vysoce slastnou zkušenost ve zkušenost hroznou. Řešením je správné načasování podání dávek, čímž je možné se tomuto efektu vyhnout.
Protichůdné interakce
Tím se zhruba vyčerpávají látky, které mají s psychedeliky ‚pozitivní‘ interakci v tom smyslu, že se jejich efekty navzájem posilují či modulují. Opačné, tlumivé účinky mají depresanty, což je velmi široká a poměrně vágně definovaná skupina substancí snižujících aktivitu centrální nervové soustavy.
Jako první z nich nejspíše všem přijdou na mysl opioidy, tedy látky typu morfinu, heroinu, fentanylu nebo oxykodonu. Není to příliš dobře popsaná kombinace, patrně proto, že jde o charakterově velmi odlišné látky, které mají tendence užívat jiné druhy lidí, takže nejsou často párovány. Patrně není výrazně nebezpečnější než užití samotného opioidu (které ovšem samozřejmě bezpečné není). Z dostupných informací se zdá, že efekty jsou prostě aditivní, aniž by se příliš vzájemně ovlivňovaly, možná ale může docházet k podobnému efektu jako u entaktogenů, kdy euforická povaha opioidu utlumí šanci na nepříjemný prožitek. Opioid nejspíše také zabrání stimulaci, kterou některá psychedelika vyvolávají (hlavně lysergamidy typu LSD nebo fenylethylaminy typu meskalinu či 2C-B), obzvláště pokud se jedná o jeden z těch silněji uspávacích (např. morfin).
Některé netypické opioidy, jmenovitě například tramadol, které působí i na serotoninovou soustavu, jsou ovšem v kombinaci s psychedeliky velmi nebezpečné. Jak jsem popisoval v minulém článku, tramadol snižuje hranici vzniku záchvatů podobných epileptickým, takže pokud si na něj člověk vezme nějaké psychedelikum, může docházet i k extrémně prudké a životu nebezpečné reakci. Mezi další látky s podobným rizikovým působením patří například také pethidin, tapentadol, některá inhalační anestetika a různá léčiva včetně některých antibiotik a atypické antidepresivum bupropion.
Další skupina depresantů, benzodiazepiny, mezi které patří například alprazolam (Neurol) nebo bromazepam (Lexaurin), psychedelickou zkušenost tlumí. Na rozdíl od antipsychotik (léků na schizofrenii a jiné psychotické problémy) trip vyloženě nezastaví, ale sníží jeho intenzitu a případnou úzkost, jež se během něj může vyskytovat. V obou případech se používá termín ‚trip killer‘.
U antipsychotik dochází k úplnému zrušení působení psychedelik, protože se vážou na stejný receptor (5-HT2A). Zatímco u psychedelik jde o agonismus, jinými slovy o aktivaci receptoru a vyvolání kaskády sekundárních reakcí v neuronu, u antipsychotik se jedná o antagonismus. Taková látka se sice k receptoru ‚přilepí‘, ale není ho schopná aktivovat – pouze v něm sedí a brání jiným molekulám, aby se k němu připojily. Antipsychotika navíc dovedou (alespoň některá) psychedelika přímo z receptoru vytlačit, čímž ukončí jejich působení na něj – a právě to se projeví ukončením zkušenosti.
Jak jste však na tomto blogu již nejspíše mohli dočíst, ukončovat takto psychedelickou zkušenost není příliš dobrý nápad, protože i velmi obtížný a nepříjemný ‚trip‘ mívá katartický závěr, jenž změkčí dříve prožité těžkosti a je zásadní jako počátek správné a zdravé integrace prožitku. Pokud se jej zbavíte, narušíte tím tento proces, což může mít nepříjemné důsledky na vaše duševní zdraví, například rozvoj PTSD (post-traumatické stresové poruchy).
Podobně jako benzodiazepiny je na tom i alkohol, ale ve slabší míře. I on účinky tlumí, avšak v rozumných dávkách nedosáhne tak silného zeslabujícího efektu. Efekty starších tříd depresantů (barbituráty, chinazolinony…) v kombinaci s psychedeliky jsou špatně popsané.
Závěrem
Ačkoliv psychedelika jsou jedněmi z nejbezpečnějších psychoaktivních látek vůbec, jejich kombinace s sebou určitá rizika nesou a je dobré je znát. Jsou náročnější než užití látky samostatně a mohou být velmi dramatické a náročné na integraci, takže pokud si člověk není opravdu jistý, že ví, co dělá, neměl by se do nich vůbec pouštět.
Ačkoliv kombinace psychedelik a jiných tříd látek nejsou zas až tak běžným způsobem užívání, opomineme-li jejich mísení s kanabisem, (oproti třeba párování různých tlumivých látek, jež se mezi jejich uživateli objevuje poměrně běžně), je dobré o nich mít povědomí a harm-reduction iniciativy a služby by se měly zaměřovat i na ně a být připravené poskytnout pomoc lidem, kteří se v jejich důsledku ocitli v nějaké obtížné situaci.
Martin Duřt
Česká psychedelická společnost
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce.