Kolik pilulí extáze je příliš? Jedna za celý život? Jedna za rok? Jedna měsíčně? Týdně? A co takhle jedna za den? Jedna ráno, v poledne a večer? Je možné, že jste svou dělící čáru již v průběhu těchto návrhů vytyčili.
Případ, o kterém dnes píšu, překračuje všechny tyto hranice. Dnes se seznámíme s kazuistikou muže, který konzumoval až 25 tablet extáze denně. Celkově za svůj život snědl zhruba 40 000 tablet extáze (sic!). Přestože se tato kazuistika objevila v roce 2006, stále se jedná o případ doposud největšího oficiálně zaznamenaného množství zkonzumované extáze jedním člověkem.
Muž s pseudonymem „pan A“ užíval extázi mezi 21. a 30. rokem svého života. Tímto zásadně nevybočuje z tabulek, uživatelé extáze mají nejčastěji mezi 20–35 lety (Baylen & Rosenberg, 2006). Co je ale výjimečné, je dávkování. Když vezmeme pro srovnání britskou studii na 150 uživatelích extáze, k užívání docházelo obvykle o víkendových akcích v klubu. Najednou užívali většinou jednu až pět tablet a frekvence užívání byla od dvou tablet týdně až po jednu za 8 měsíců. V průběhu celého života tedy extázi užívali kolem 8 měsíců a zkonzumovali zhruba 11 tablet. Pouze jedna čtvrtina účastníků studie zkonzumovala během svého života 50–125 tablet. U uživatelů byly také časté zkušenosti s jinými látkami měnící vědomí, například alkoholem, marihuanou, kokainem a opiáty (F Schifano et al., 1998).
Pan A užíval extázi první dva roky jen o víkendu, pokaždé zhruba pět tablet. Od 23 let začal užívat denně asi 3,5 tablety. Množství vygradovalo do průměrného denního množství 25 tablet denně, které užíval čtyři roky. Nebyla to jediná látka, kterou pan A vyzkoušel, lékařům svěřil svou zkušenost s rozpouštědly, benzodiazepiny, amfetaminy, LSD, marihuanou, kokainem a heroinem.
S extází přestal ve 30 letech, kdy potřetí zkolaboval na party. Ještě několik měsíců poté, co ukončil užívání tablet extáze, se cítil, jako by byl pod jejich vlivem. Několikrát jej postihla epizoda tunelového vidění, během nějž se výrazně omezuje schopnost periferního vidění a člověk je schopen vnímat pouze ty věci, které jsou přímo v jeho centru zorného pole. U pana A se postupně začaly objevovat závažné panické ataky, úzkosti, deprese, svalová ztuhlost v krku a čelisti, funkční halucinace, které se objevují společně s nějakým konkrétním reálným stimulem, a paranoidní představy. Lékaři u něj zpozorovali snížení kognitivních funkcí, konkrétně zhoršenou orientaci v čase, krátkodobou paměť a schopnost soustředit se. Tyto problémy zásadně ovlivňovaly jeho každodenní fungování. Kvůli problémům s pamětí opakoval některé činnosti několikrát. Problémy se soustředěním a pozorností zase vedly k tomu, že ačkoliv dokázal pochopit instrukce, nebyl schopný provádět činnosti ve správném pořadí.
Pan A byl přijat na jednotku péče o pacienty s poraněním mozku, kde se díky kompenzačním cvičením trochu povedlo rehabilitovat jeho schopnosti soustředit se. Poté, co pan A omezil kouření marihuany, mu odezněly halucinace, paranoidní stavy a zmírnily se panické ataky. Všechny ostatní symptomy ovšem zůstaly. Přitom pan A před 21. rokem svého života netrpěl žádným duševním onemocněním ani neměl nikoho s takovou diagnózou v rodině.
Současné vědecké poznání dobře popisuje účinky bezprostředního požití extáze. Relativně dobře popisuje i dopady chronického užívání. Co ale zatím moc neznáme je vztah mezi celoživotním množstvím požité extáze a jejích dopadů na člověka. Kromě toho také vliv dalších látek, faktorů životního stylu aj.
Autoři kazuistiky v článku spekulují nad vysvětleními těchto symptomů. U lidí, kteří chronicky nadužívají extázi, se obvykle po jejím požití objevuje střední forma serotoninového syndromu. Ten je charakterizován zvýšenou tendencí k fyzické aktivitě, hypertermii, pocení, svalové ztuhlosti, poškození svalových buněk, hyperreflexii, skřípání zuby atd. To by mohlo vysvětlit přetrvávající problémy pana A se ztuhnutými svaly čelisti a krku. Nicméně tunelové vidění v tomto kontextu ještě nikdy nebylo popsáno. Na rozdíl od některých jiných podobných pacientů pan A neměl žádné anatomické změny v mozku. Nicméně neurokognitivní potíže, které pan A má, odpovídají podobným případům chronického užívání extáze. Z tohoto případu je také zřejmé, že tyto poruchy jsou nevratné, a to ani po abstinenci.
Druhé největší množství zkonzumované extáze bylo hlášeno v roce 1994, stejným autorem studie, dr. Schifanem. Jednalo se o mladého muže, který ve svých 23 letech zkonzumoval 2 000 tablet extáze. Muž nejprve dva roky užíval 600–1 500 mg látky (ekvivalent 5 až 12 tablet) v intervalu 2 až 15 dní. V rámci dvouletého trestu za držení vysokého množství látky abstinoval, ale po propuštění zkonzumoval během pár měsíců 200 tablet. Na kliniku se dostavil po dalších dvou letech abstinence od extáze a přešel na opiáty. Lékařům se svěřil, že před užíváním extáze neměl žádné psychické potíže, což také potvrdili jeho rodiče. Po prvním období užívání se u něj objevily deprese, potíže se soustředit, myšlenky na sebevraždu, nespavost, podrážděnost a vznětlivost. Jeho výsledky na střední škole se výrazně zhoršily. Když vstoupil na veřejné místo, byl přesvědčen, že jej lidé zesměšňují. Poprvé během svého života také měl obavu z toho, že se zblázní, měl závratě, tachykardii, hyperventilaci a obavy že umírá. Slabě se mu třásly končetiny a zažil několik flashbacků (krátkodobý stav, během něhož se vrátí pocity jako po požití drogy). Během prvního užívání MDMA zhubl 11 kg. Za poslední 2 roky má nezastavitelnou chuť na sacharidy a zejména čokoládu. V jednom záchvatu dokázal sníst až 1000 kcal čokolády.
Autoři kazuistiky se zamýšlejí nad významem chutí po čokoládě, protože těchto případů zaznamenali více. Vysvětlují si ji podvědomou snahou zvýšit koncentraci serotoninu. Po požití MDMA se vyplavuje serotonin a poškozují se axony neuronů obsahující serotonin. Snížená funkce serotoninového systému může vést k epizodám přejídání a chuti na sladké a čokoládu. Malé koncentrace aminokyseliny tryptofanu se běžně vyskytují v krevním řečišti. Pokud sníte velmi sladké jídlo s nízkým obsahem proteinu, spustí se zajímavý souběh událostí, který povede k produkci serotoninu.
Za přítomnosti cukrů v krvi se do ní také dostává inzulin. Inzulin pak zprostředkovává přenos aminokyselin, včetně tryptofanu, do tkání. Významným odběratelem aminokyselin skrze inzulin jsou svalové tkáně, ty ovšem tryptofan odmítají. Za zvýšených hladin inzulinu tedy z krve odchází většina aminokyselin do svalů a hladina tryptofanu v krvi se relativně vůči nim zvyšuje. Když se však dostane inzulin s aminokyselinami ke krevně-mozkové bariéře, zvýšené množství tryptofanu získává významnou výhodu a přechází tuto bariéru ve větším množství. Po přenosu tryptofanu přes krevně-mozkovou bariérou může dojít k převodu tryptofanu na serotonin a v důsledku toho se pak zvyšuje obsah serotoninu v centrální nervové soustavě (Silva, 2010). Čokoláda navíc samotná obsahuje tryptofan, fenylalanin a tyrosin, což jsou prekurzory pro noradrenalin a dopamin, které také mohou být tělem vyžadovány ve snaze obnovit neurotransmiterovou rovnováhu (Fabrizio Schifano & Magni, 1994).
Extáze se prodává ve formě tablet a její hlavní ingrediencí je MDMA. Tablety na rozdíl od krystalů a prášku nemohou být 100% čistou MDMA, vždy obsahují nějakou příměs. Obvyklou příměsí je např. kofein, ale objevují se v ní i jiné MDMA podobné látky (MDA, MDEA), piperaziny, metamfetamin, PMA a 4-MTA, 4FA, 2C-B, ketamin aj. (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction, 2016; Maxwell, 2005). Nejvíce potenciálně nebezpečná je příměs PMA či PMMA, která již způsobila několik úmrtí (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction, 2016).
MDMA (3,4-metylendioxymetamfetamin) je derivát metamfetaminu. Její účinky jsou podobné mateřské molekule, obě působí stimulačně na centrální nervovou soustavu a zvyšují množství dopaminu a adrenalinu v presynaptické štěrbině nervových buněk. MDMA navíc působí i na transportéry serotoninu a zvyšuje tak jeho koncentraci, její účinek na dopamin je však slabší. Mezi účinky patří zvýšení srdečního tepu a krevního tlaku, zvýšení hladin kortizolu, zrychlení dýchání, hyperaktivita, zmatení, zvýšení tělesné teploty, skřípání zubů, zesiluje prožívání pozitivních i negativních emocí. Prožívání a účinky jsou silně ovlivněny prostředím ve kterém je látka užita. V laboratoři jsou projevy slabší než v klubech a rave party s velkým množstvím lidí, hlasitou hudbou a silnými světly (Parrott, 2013).
Pozitivní účinky MDMA klesají s opakovaným užíváním. Proto se někteří lidé uchylují ke zvyšování dávky nebo kombinaci s jinými drogami, např. metamfetaminem. Nadužívání může být prováděno užíváním několika tablet najednou, nebo postupným dávkováním tablet během jednoho večera či několik dní (Parrott, 2013).
Mezi vedlejší negativní účinky pravidelného užívání MDMA patří zhoršení retrospektivní i prospektivní paměti a vyšších kognitivních funkcí (jako jsou např. exekutivní funkce, emocionální seberegulace, logické zdůvodňování, řešení problémů, emoční inteligence). Společně s horšími kognitivními funkcemi se může objevit také horší fungování ve společnosti. Neurotoxicita serotonergního systému může způsobit také poruchy vidění (Parrott, 2013).
Během 80. let 20. století se stala extáze populární party drogou nejenom díky svým účinkům, ale i výrobnímu postupu, který ji umožnil prodávat levněji a učinil ji tak dostupnější. Je jednou z nejčastěji užívaných ilegálních látek měnících vědomí spolu s marihuanou a kokainem. Během 80. let byla jednou z nejčistších dostupných drog. Její čistota kolísá podle dostupnosti látek, ze kterých se vyrábí. K poklesu čistoty látek docházelo v polovině 90. let se zvýšením čistoty na počátku milénia, dalšímu poklesu v letech 2004 (Parrott, 2013) a 2009. V obdobích snížené čistoty se v tabletách nacházejí další látky jako např. piperaziny, kathinony a jiné nové psychoaktivní látky. Od roku 2010 docházelo opět ke zvyšování čistoty látek, ale také množství MDMA v tabletách. Během 90. let a 10. let obsahovaly tablety okolo 50–80mg MDMA. V současné době obsahují 125–200 mg. Některé tablety mohou obsahovat až 340 mg.
Česko je zemí ve které je dlouhodobě prevalence užívání extáze mezi mladými dospělými jedna z nejvyšších v rámci EU. Z průzkumu v roce 2020 bylo odhadnuto že v Česku v posledním roce užilo MDMA zhruba 4,7 % dospělých (15–64 let) a 9,1 % dospělých s ní mělo někdy v životě zkušenost. V rámci EU je to třetí největší prevalence celoživotní zkušenosti vedle Irska (10,3 %) a Nizozemí (11,9 %). Tablety obsahovaly zhruba 125–200mg MDMA a čistota se pohybovala mezi 43–95 %. Společně s restrikcemi provázejícími pandemii se v roce 2020 a 2021 míra užívání MDMA snížila (Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost, 2022).
Lucie Ráčková
Česká psychedelická společnost
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce.
Zdroje:
Baylen, C. A., & Rosenberg, H. (2006). A review of the acute subjective effects of MDMA/ecstasy. Addiction, 101(7), 933–947. https://doi.org/10.1111/j.1360-0443.2006.01423.x
European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction. (2016). Recent changes in Europe’s MDMA/ecstasy market. https://doi.org/10.2810/817237
Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost. (2022). Evropská zpráva o drogách 2022: Trendy a vývoj. https://doi.org/10.2810/302203
Maxwell, J. C. (2005). Party Drugs: Properties, Prevalence, Patterns, and Problems. Substance Use & Misuse, 40(9–10), 1203–1240. https://doi.org/10.1081/JA-200066736
Parrott, A. C. (2013). Human psychobiology of MDMA or ‘Ecstasy’: an overview of 25 years of empirical research. Human Psychopharmacology: Clinical and Experimental, 28(4), 289–307. https://doi.org/10.1002/hup.2318
Schifano, F, Di Furia, L., Forza, G., Minicuci, N., & Bricolo, R. (1998). MDMA (`ecstasy’) consumption in the context of polydrug abuse: a report on 150 patients. Drug and Alcohol Dependence, 52(1), 85–90. https://doi.org/10.1016/S0376-8716(98)00051-9
Schifano, Fabrizio, & Magni, G. (1994). MDMA (“ecstasy”) abuse: Psychopathological features and craving for chocolate: A case series. Biological Psychiatry, 36(11), 763–767. https://doi.org/10.1016/0006-3223(94)90088-4
Silva NR. Chocolate Consumption and Effects on Serotonin Synthesis. Arch Intern Med. 2010;170(17):1608–1609. doi:10.1001/archinternmed.2010.331