Mohly by být autentické popisy osobních psychedelických zkušeností, populárně označované jako „tripreporty“, považovány za specifický literární žánr? Ať už si o tom myslíme, co chceme, jedno je jisté: vydáním Bran vnímání v roce 1954 z pera britského spisovatele Aldouse Huxleyho se tripreporty mezi světovou literaturu už zařadily. Proto se musíme ptát jinak: jsou Brány vnímání spíše ojedinělým „přírodním úkazem“, nebo toto dílo skutečně definovalo novou literární formu?
V předmluvě k novému soubornému vydání Huxleyho dvou psychedelických spisů Brány vnímání a Nebe a peklo (Maťa, 2011) J. G. Ballard o britském literátovi a obecně o tripreportech říká: „V Branách vnímání popisuje jedno odpoledne roku 1953 v Los Angeles, kdy poprvé požil mezkalin, aktivní složku posvátného kaktusu známého Mexičanům pod názvem peyotl, a spatřil před sebou otevřené brány do nového světa. Od začátku si uvědomoval, že jeho vhled nebyl vhledem do sebe sama a své skromné osobní historie, ale do vesmíru kolem něj. Od té doby tu máme nekonečnou řadu zpráv o tripech na mezkalinu a LSD, ale žádná nedosahuje úrovně Huxleyho popisu halucinační říše, která se mu rozprostřela před očima.“ Důvod pro to je vcelku prostý. Huxley byl nejenom odvážným psychonautem a hluboce vzdělaným člověkem, ale také brilantním umělcem, jenž své nadání realizoval především skrze psaní románů, jako byl kupříkladu slavný Konec civilizace, Ostrov aj. Své literární mistrovství pak přirozeně vnesl i do záznamů svých tripů a povýšil je na umění.
Jak by definice tripreportu jako literárního žánru s ohledem na Huxleyho vzor asi tak zněla? Když se na jeho proslulé mezkalinové tripreporty pozorněji podíváme, tak zjistíme, že nový žánr by měl či mohl splňovat několik základních kritérií:
- Formou se obvykle jedná o krátký útvar na pomezí povídky a eseje.
- Hlavním obsahem je autentický popis skutečného osobního prožitku pod vlivem některé z psychedelických substancí.
- Záznam prožitku je doplněný snahou o hlubší interpretaci jeho obsahu či zasazení do širších souvislostí různé povahy (psychologické, filozofické, náboženské, historické atd.), při tom je častým jevem, že autoři tripreportů vkládají své interpretace přímo do empirického popisu psychedelického prožitku. Ostatně, vzhledem k časté filozoficko-mystické povaze psychedelických zkušeností, někdy nejde dost dobře obojí od sebe oddělit.
- Přirozeným rysem většiny tripreportů je snaha o jistou literární kvalitu, strukturovanost, srozumitelnost a atraktivitu textu pro čtenáře, jeho estetické cítění a představivost. Pokud by tripreport na takovouto snahu rezignoval, stal by se z něj jen jakýsi „úřední záznam“, zhruba na stejné úrovni jako je třeba policejní záznam o nehodě, popis škodní události pro pojišťovnu apod., jen s rozdílem, že obsahem by zde byl psychedelický prožitek.
Souhrnně tedy můžeme říci, že tripreport – pozvednutý vědomým úsilím autora na rovinu literárního textu – je vlastně organickým průnikem dvou různých psaných forem: a) dokumentu zachycujícího osobní výpověď autora o tom, co skutečně zažil (možno přirovnat například k cestopisu nebo jakékoliv jiné podobě zážitkové žurnalistiky); b) osobního rozboru povahy konkrétních psychofyzických účinků použité substance na autora, jenž obvykle zahrnuje také interpretaci jejich možných hlubinných významů a dalších důležitých souvislostí.
Nyní by bylo, zdá se, logické pokračovat v našem výkladu ukázkou konkrétních tripreportů, citacemi z nich a rozborem jejich (ne)souladu s výše navrženou definicí tripreportu jako nikoliv textu, jehož účelem je „proplacení pojistky“, ale úspěch u čtenářů. My ale takto dále pokračovat nebudeme. Bylo by to totiž až příliš snadné a možná i provoplánovitě nudné. Namísto kousání si nehtů a fušování do řemesla literárním kritikům zvolíme zcela jiný postup. Pokusíme se literární tripreport sami stvořit, respektive pokusí se o to sám autor tohoto článku. A aby byl jeho úkol ještě o něco složitější a došlo i na známé rčení „výjimka potvrzuje pravidlo“, tak se nebude jednat o žádné, relativně snadné, zachycení nějakého autorova vlastního zážitku, ale půjde o literární fikci.
Tím by tento „ukázkový“ tripreport měl nabýt určité vyšší míry univerzálnosti, než by mohl mít pouhý osobní prožitek autora. A nakonec, což také nemusí být zanedbatelné, to autorovi i poněkud uvolní ruce k větší kreativitě a možnosti překročení úzkého koridoru oficiálního rámce pro užití psychedelik, jímž je u nás zatím pouze značně limitovaný klinický setting (na rozdíl od některých jiných zemí světa, kde je dnes umožněn už také náboženský či jiný kontext). Při tvorbě tripreportu tak nebudu muset vycházet pouze z několika málo dostupných českých „sbírek tripreportů“ z vědeckého prostředí, například knihy od Filipa Tylše a kol., Fenomén psychedelie, knihy Filipa Hájka, Esence psychonautiky, která zahrnuje i popis vlastních zkušeností autora, četných knih Stanislava Grofa a dalších podobných publikací. Naopak si za inspiraci zvolím spíše neformální prostředí „lidové tvorby“ tripreportů. Hlavním zdrojem mi bude nejpopulárnější současná diskusní platforma pro psychedelii, která se nachází na sociální síti Facebook pod jménem „Psychedelické Česko.“ To je téměř bezedná studnice pro studium stále nových a nových, ale nezřídka velmi kvalitně zpracovaných tripreportů z prostředí české komunity uživatelů psychedelik.
Níže uvedený tripreport je tak možné považovat za jakýsi amalgám různých inspirací od mnoha českých tripreportérů. Nicméně je potřeba uvést i to, že jsem při jeho konstrukci zohledňoval rovněž snahu o zachycení extrémních poloh obvyklých psychedelických prožitků, tedy tak zvaných bad tripů. Pro větší komplexitu jsem pak bad trip pojal spíše jako tzv. „náročnou psychedelickou zkušenost“, neboť vytvořený ilustrační tripreport zahrnuje jak vysoce negativní prožitek těžko zvládaného průběhu tripu (první část tripreportu), tak i jeho konečné pozitivní vyústění. Látkově se bude jednat o užití relativně vysoké, ale nijak nestandardní, dávky 250 mikrogramů LSD. Cílem bude zachytit co nejširší spektrum možných účinků podané látky, jejich běžně se vyskytujících interpretací a souvislostí (například častého settingu v přírodě nedaleko města) a také obvyklé klasické struktury prožitku, od prvotní dezorientace a zmatku, které mohou nabírat až děsivou či paranoidní podobu, přes postupné zklidnění prožívání účinků látky, prostoupené prvky nečekaného až absurdního humoru, vrcholící v závěrečnou – často ze strany psychonautů rovněž zmiňovanou – zkušenost osvobozující, blažené až extaticko-mystické povahy.
Z hlediska opomenutí známých a doporučovaných pravidel pro zodpovědné tripování by někdo mohl mému ilustračnímu tripreportu vytknout především nepřítomnost doprovázející střízlivé osoby, sittera, a snad i neurčitost záměru či setu a nevhodné prostředí pro užití látky. Na druhou stranu i toto jsou běžné jevy, s nimiž se můžeme v mnohých tripreportech sdílených na internetu setkat. A forma ilustrativního tripreportu nemusí vždy nutně ukazovat jen to, jak se mají věci dělat správně, ale může naopak poukazovat i na rozšířené chyby rekreačních uživatelů při snižování rizik možných škod (harm-reduction). I sebereflexe těchto chyb ze strany psychonautů bývá často v tripreportech obsažena a bude i součástí mé literární fikce. Zde jest.
EXPECTO PATRONUM: NÁROČNÁ LSD ZKUŠENOST
Vyslechněte si vyprávění o tom, jak se skryté útočiště v rozlehlém lesoparku za městem, kam jsem rád chodíval ve volném čase odpočívat, proměnilo jednoho dne v peklo, a vyprávění o tom, co se dělo dál.
Začalo to asi tím vichrem.
Byl příjemný slunečný přechod jara do léta, ideální teplota, ale nějak divně foukal vítr. Když se trip (250 mikrogramů LSD), který jsem si chtěl ve svém oblíbeném místě relaxace bez nějakého zvláštního záměru užít, rozjel, objevily se ty poryvy. Jakoby se s každým prudkým zavátím vichru zavlnila celá krajina a proměnila se v nějakého démona z prastarých časů. A já si naivně říkal: To přejde. To nic, to je jen větříček!
A ona to byla jen předehra.
To, co následovalo, bylo jako z nějakého hororového filmu. Těžko se mi o tom mluví. Začalo to těmi zvuky v dálce. Doteď nevím, co to bylo. Křik dítěte nebo více dětí? Štekání psů, jež se mísilo s nelidsky lidským řevem? Nejspíš asi obyčejný křik děcka v kočárku, řekl bych. Ale po chvíli už to obyčejný křik rozhodně nebyl. Alespoň ne v mých uších a v mém mozku. Znělo to, jako by tam v dálce v lese snad někoho trápili, mučili nebo vraždili? Nedalo se to zastavit.
Přišla myšlenka, co když tam skutečně někoho vraždí? Co když se tam děje skutečné násilí? Panika. Co mám dělat? A pak tohle hororové rádio vysílání přešlo i do vizuálu.
Najednou jsem viděl, že v údolí pode mnou se pohybují nějací lidé. Byl jsem totiž v lese na takovém mírném výběžku, krytém ze všech stran stromy, který se nacházel v nepříliš strmém svahu nad údolím, jímž protékal potok. Nejdříve mi ti lidé připadali jako normální výletníci, ale pak mi přišlo, že něco hledají. Dělají rojnici? Postupují údolím proti proudu potoka. Až teď mi to došlo v plné síle! Hledají buď mrtvolu… anebo vraha! Začali se blížit svahem nahoru směrem ke mně. Cosi nesrozumitelného na sebe volali. Šli po mně. Někdo jim dal jistě echo, že je tam v lese schovaný divný týpek, co už tam hodiny sedí a vejrá do údolí. Nebo snad ne?
Byli stále blíže a blíže, ale nakonec mě těsně minuli a zamířili výše údolím kolem potoka nahoru a pak zase zpět na cestu, která vedla kolem potoka. Úleva! Ale pak znovu ty poryvy měnící zalesněnou krajinu v neuchopitelné démonické cosi. A opět to vřeštění v dálce. Tak tady nebudu už ani k minutu. Tohle je brána do pekel převlečená za přírodní idylku! Následovalo rychlé sbalení si věcí do batohu a rozvážný ústup zpět lesem pomalu směrem zpět k domovu. Vždy pár metrů, pak zastavení se a ostražité vnímání okolí. No LSD ještě pracovalo naplno, a tak se ten les tvářil jako obávaný hvozd Fangorn z Pána prstenů. Ty stromy porostlé lišejníky a mechem mě nedůvěřivě pozorovaly stejně tak, jako já je! Najednou cítím, že mě něco nebo někdo sleduje. Pohybující se stíny za větvemi. Zastavuji se a vyčkávám. Za křovím se stále cosi neslyšně hýbe. Sbírám odvahu a volám záměrně velmi, převelmi pomalu do lesa: „Dóóóóbrýýýýý dééééén!“ Abych snad i já sám někoho nevylekal.
Po chvíli se z listí vynořuje ženská postava. Docela mladá a sympatická. Ale nevypadá jako našinec. Určitě nějaká cizinka, říkám si. Vizáž jako divá Bára od Boženy Němcové. Červený hadr kolem hlavy a tak. Chybí snad už jen sukně z trávy. No ale i tu si dokáži pod vlivem látky vcelku snadno dokreslit. Moje pozornost je na chvíli zcela pohlcena až archetypálním obrazem nefalšované lesní divoženky. Je krásná i nevyzpytalelná. Oslovuje mě překvapivě česky a naprosto srozumitelně: „Dobrý dééén. Stavte se pak klidně na kafe, ale teď bych potřebovala – víte co…“ Zvedá přitom svou ruku a ukazuje mi – toaleťák: „Tak kdybyste teď mohl laskavě pokračovat dále…“ Začínám se usmívat a navracet do vezdejší reality. Žádný útok entů ani skřetů se nekoná! Také ta žena se usmívala a řekla to mile. Dochází mi, že to bude možná bezdomovec. Ti tu občas pobývají. Nedaleko měla skutečně na louce malý stan a její pozvání na kafe bylo zřejmě upřímné. Možná si myslela, že jsem s tím batohem na zádech a podivným způsobem, kterým procházím lesem, také nějaký tulák. Každopádně jsem jí zřejmě připadal jako sympaťák: „Stavte se pak, udělám vám i kafíčko!“
Pokračoval jsem dále se slovy: „Díky za pozvání, jsem jen na procházce. Mějte se!“ No, po pravdě, chvíli jsem nad tím pozváním i zauvažoval. Tak mě zaskočilo. Lesní bytost vypadala mírumilovně. Ale horror ještě zcela neskončil. Démon kolem anebo ve mně opět promluvil: „Co když si přivolá kumpány? Mile si popovídáme? Nebo mě přepadnou a skončí to zas nějakým hororem?“
No, nic, jde se dál. Aspoň, že už neřve z dálky to pekelné mimino! Uff. Vše se začalo pomalu zklidňovat. Vichr už tak nedul. Jen jemný vánek si pohrával na pasece s vysokými stvoly divoké trávy a lesních bylin. Spatřil jsem v nich tančit nadpozemsky krásné víly. Načervenalé rusalky měnící se v jemně zářící bohyně, jak z pastelových ilustrací k řeckým bájím. Úchvatný pohled. Těžko popsatelné. Po chvilce kontemplace běžně nám skrytých tváří lesa raději pokračuji z mýtiny směrem ven na kopec. Aby se mohla paní v klidu vyprázdnit. Na to snad má právo každý. Ocitám se konečně na kopci, který přechází v nevelikou náhorní rovinu zemědělského rázu. Dobře toto místo znám. Na kraji pole s lánem pšenice, vysoké tak akorát po kolena nebo o něco výš, nacházím nové tábořiště s dobrým výhledem do okolí. Už se stmívá. Namísto vřeštění z pekel postupně ovládá mé zvukové pole monotónní, ale duši upokojující zpěv cvrčků. Jako zvonkohra. Božská hudba gamelanu se spojuje s něžně se vlnícím lánem, jenž se mění v nedozírné pole zlatých klasů ozdobených drahokamy různých barev.
Upoutávají mě hlavně ty drobné, ale výrazné rubíny. A samozřejmě také ty modré a žluté kamínky. A všechny ty další… Kdybych tak uměl psát básně z krajin za „chemickými branami ve zdi“ jako nedostižný Aldous Huxley! Nad obilnou šperkovnicí tančící do námluv cvrčků se do nekonečna líně rozvaluje temně modré nebe poseté hvězdami a tu a tam bílými mráčky. Ráj. Mír. Blaženost. Těžko pro své pocity hledám slov.
Krajina se noří stále více do tmy a mlžného oparu. Na zelené zemi si dělám primitivní šamanský oltářík: jelení paroh a chřestidlo tvoří kříž, jakýsi mýtický Střed světa. Střed vesmíru. Jsem doma. V bezpečí. V cíli své dnešní výpravy. Konečně. Díky, Bože! Díky, Velký duchu! Díky, Matko země! Spočívam v hloubi bezedného míru. Sám se sebou a světem. To je snad ještě cennější, než ty rajské výjevy a píseň rodícího se léta kolem. I když bez nich bych tu nebyl ani já. Ani ten mír. Přichází uvědomění, jak je vše ve vesmíru a na zemi propojené, člověk s přírodou a jejími cykly, duše s tělem, naše vlastní já se svým okolím. Prožívám pocit naprosté jednoty se vším, co je. Čas plyne dál, ale neslyšně, uplynula hodina nebo dvě? Těžko říci. Dívám se na hodinky a ověřuji si, že od požití látky uplynulo zhruba šest hodin. Trip se už bude pomalu chýlit ke konci.
Když už si myslím, že mě dnešek ničím dalším nemůže překvapit, přijde to opět jako blesk z čistého nebe. Jako ten první démonský poryv vichru. Jen s opačným znaménkem. Pohybuje se to v mlze. Co to je? Nejdříve přeci jen mírný úlek: Co se to na mě zase drápe? A je toho dokonce víc! Siluety v mlze pár desítek metru ode mne začínají pozvolna nabývat jasnějších obrysů. Jsou to nějaká zvířata. Snad lišky? Divočáci? A pak si uvědomuji, že jedna z těch siluet si mne všimla. Dívá se na mne. Klidně a tiše. Mírumilovně. Snad i s láskou? A já stejně tak na ni. Všechen strach je ten tam. Záhadná bytost se dává do pohybu a míří pomalými krůčky přímo ke mně. Ladné tělo a štíhlé nohy, známý tvar hlavy a paroží už nenechávají prostoru na pochyby. Přesto je ale stále ještě noc plná kouzel, tma houstne, a já upřímně – nevím, nevím, nevím…
Je to skutečný srnec? Nebo jeho duch, jako z nějakého příběhu Carlose Castanedy a Dona Juana? Obrazy z podvědomí, které přivolala má touha a představivost? Přestávám to řešit. Je mi to fuk. A užívám si tiše nepopsatelnou magii toho místa, posvátného času a setkání. Se sebou samým. S přírodou. Vybavuje se mi vzpomínka na Harryho Pottera a kouzlo zvané Expecto Patronum.
Cítím se trochu podobně jako tenkrát Harry, když se z mlhy lesa vynořil vykouzlený patron – Harryho magický ochránce v podobě zářícího světelného jelena či srnce. Ten Harry, kterého chtěl už v kolébce zabít „Pán zla“. Tenkrát také řval, jako by ho na nože brali. Jako to dítě na začátku mého tripu. My všichni jsme takto řvali. A občas řveme doteď. Pán zla je vždy nablízku. Stejně jako Pán dobra. Život už je takový. Lze se s tím jen smířit. I když proti Pánovi zla musíme bojovat stůj co stůj. Jako Harry. S tím venku – a hlavně s tím v nás samých. Pokorně se klaním tvůrčí síle přírody a mysli. Co vše dokáže vykouzlit! Na tu i onu stranu. I když vše, to dobré i zlé, jak se zdá, věčně prýští z jednoho zdroje. Můj dnešní dobrodružný trip v přírodě končí a já se s klidem v srdci a v povznesené, až sváteční náladě pomalu vracím pěšky domů, kde mě už čeká domácí pohoda a měkká postel.
Následující den chvilku vážně uvažuji, jestli se nemám vydat do toho údolí znovu, samozřejmě v běžném stavu vědomí. Na ta místa, odkud zněl křik. Co kdyby přece jen…? Ale nějak na to není čas a celá věc ztrácí postupně na intenzitě. Sleduji zprávy a nic se o žádném zločinu v okolí nehlásá. Ostatně, je to vcelku frekventované turistické místo, kde jsou i nějaké usedlosti. Dle všeho tam žijí obyčejní lidé jako já nebo vy. I obyčejné malé děti, které úpěnlivě křičí, když jim lezou zoubky nebo je bolí bříško. Cítím, že je vše, jak má být.
Ale vím, že na ono místo už vstupovat do říše za zrcadlem nepůjdu. Ani sám, ani se sitterem, což by bylo zodpovědnější a já to neudělal. Tak jsem dostal za vyučenou. Vzal jsem si to k srdci. Dobrodružství je dobrodružství – a bezpečí je bezpečí. I když už máte nějaké ty tripy za sebou.
Na kafe k divožence zajdu až někdy příště.
Věřím, že i ona má svého patrona.
My všichni ho máme. I když to tak často nevypadá a může trvat dlouho, než se nám ukáže. Snad právě toto poselství měl pro mne tento nečekaně dramatický, ale nakonec stejně tak překvapivě nádherný výlet do lesů a polí, světa lidí i zvířat a světa mé vlastní duše, přichystané. Děkuji.
…………………………….
Toto je konec mého pokusu o tripreport, v němž jsem vycházel z běžných obsahů volně dostupných tripreportů na internetu – hlavně těch více „dramatické“ a „mystické“ povahy – a současně jsem se snažil dát vyprávění fiktivního psychedelického prožitku jisté literární kvality.
Tak, jaký je váš názor? Měly by být tripreporty považovány za samostatný literární žánr? Nebo, až na fenomenální výjimky, jaké najdeme například v Huxleyho Branách vnímání, jim bude z pohledu klasické literatury spíše náležet pozice, která má, formálně vzato, více společného s úředními záznamy než s beletrií? Ať už si o tom myslíme, co chceme, jedno je jisté – takovéto otázky vždy nejlépe rozhodují samotní autoři a hlavně jejich čtenáři! Ty skutečně „dobré příběhy“ si cestu ke svým posluchačům najdou. A není důvodu, aby se i tripreporty, nebo alespoň některé z nich, takovýmito „dobrými příběhy“ nestaly. Oproti některým jiným literárním formám mají jednu velkou výhodu – zakládají se vždy na reálném osobním prožitku lidí, což z nich činí velmi autentické výpovědi, a zároveň se v nich může „stát“, díky fantasijnímu charakteru účinků psychedelik, téměř cokoliv.
Ostatně, podobná charakteristika sedí ještě na jeden zvláštní typ literatury. Mystická písma různých náboženství. A ta si rozhodně na nezájem čtenářů stěžovat nemohou. S ohledem na psychedelickou spiritualitu můžeme zmínit třeba takové knihy jako je Prales vizí z prostředí brazilské synkretistické církve Santo Daimé, která spojila užívání šamanské ayahuasky se symbolikou křesťanství. Jak už napovídá samotný název, i tato kniha je tripreportů plná. To je ale již náboženská literatura se vším všudy, nejen psychedelickými prožitky, ale i s posvátnými příběhy, které se tradují o vzniku, životě a učení tohoto duchovního společenství. Celkovým vyzněním jde tedy již o něco jiného, než jsou Huxleyho Brány vnímání anebo lidová tripreportová tvorba na „Psychedelickém Česku“. Leda bychom snad řekli, že během tripu se každý psychonaut svým způsobem na pár hodin stává vizionářem svého vlastního náboženství – průzkumníkem svých vlastních „bran vnímání“ do jiné, neobyčejné či posvátné reality. A zapisováním svých prožitků do tripreportů se psychonaut navrací zase zpět – do světa běžně známých symbolů, jmen a slov. Nakolik může takový text vyznít umělecky, bude vždy ryze individuální záležitostí. Svého kouzelného patrona či literární múzu má každý, ale přivolat je není vždy snadné.
Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost