Uvědomění si dynamické povahy života a psychických dějů, otevřenost „neideálním“ aspektům „já“, například hloubce jeho sociokulturního podmínění, je součástí náhledu, jenž je společný pro oba způsoby sebeexplorace, tedy pro psychoterapeutickou i psychedelickou praxi.
K tomuto náhledu lze přidat radost z epistemického procesu či pocit volnosti, jenž nahrazuje původně převládající strach a úzkost. Psychedeliky a psychoterapeuticky navozené stavy sebenáhledu mají mnoho společného, vzájemně se doplňují, či se přímo propojují v rámci „psychedeliky asistované terapie“. Jedním ze základních pozitivních výsledků obou směrů je stav sebepřijetí a existenční akceptace. Oba směry se však v několika aspektech liší. Jedním z nich je role subjektivního času v aktu vnitřní změny, respektive jeho absence v psychedeliky evokovaném stavu.
Čas v antickém, kosmocentrickém pojetí představoval ryze „vnější“ jev, povětšinou ztvárněný božskou autoritou: všepožírajícím Kronosem, dvoutvářným bohem Janusem, reprezentujícím začátky a konce, nelítostnou bohyní Kálí v hinduismu či íránským bohem nekonečného času Zurvanem. Presokratický filosof Hérakleitos, vnímal čas jako řeku, neustále se proměňující kosmický proud, do něhož nelze vstoupit dvakrát. Jeho ideový následovník Kratylos byl radikálnějšího názoru a tvrdil, že do „stejné řeky nelze vstoupit ani jednou, jelikož se vše mění takovou rychlostí, že to již nebude ani ta samá řeka, ani ten samý člověk“. Dle současného vědeckého názoru je čas ryze mentálním, psychologickým konstruktem, který ve skutečnosti neexistuje, alespoň ne v tradičně vnímané podobě (Callender, 2010; Wittmann, 2008; Zakay, 1989). Fenomenologicky je čas zastoupen v podobě kontinuity psychických dějů, jejich setrvačnosti, proměnlivosti a návaznosti, čímž tvoří základní kostru mysli (Alweiss, 2002; Arstila & Lloyd, 2014). Vymyká se přímému vnímání, jelikož je vždy nepozorovatelným derivátem určité proměny, změny.
Filosof Edmund Husserl poukazoval na to, že modality budoucnosti, minulosti a přítomnosti tvoří jen jednu rovinu subjektivního času, jehož další projevy jsou introspektivně hůře uchopitelné, avšak podílí se na všech procesech myšlení včetně intelektuálního hodnocení a rozlišování, smyslové symbolizace, formování emocí a sebeidentifikace (Husserl, 1928, Molchanov, 1998). Výzkum, jež monitoroval dynamiku neurálních sítí pod vlivem klasických psychedelik, zjistil, že s klesající aktivitou neurální sítě DMN (tzv. defaultní síť) se narušuje celková struktura subjektivního času a současně i self, jež je jeho nedělitelnou součástí (Lebedev & Carhart-Harris, 2015; Carhart-Harris & Speth, 2016, Østby, 2012). Fenomenologický pohled na temporalitu vědomí tak umožňuje tvrdit, že autobiografická neboli narativní identita vychází ze subjektivního času, jelikož její existence je možná pouze v kontextu trvání a návaznosti, neboli neustálé proměny. V zjednodušené formě tak z těchto výzkumu plyne, že tato neurální síť (DMN) generuje subjektivní čas, bez kterého by sebeidentifikační a sebereferenční aktivita (self) nebyla možná.
Účinek klasických psychedelik má tendenci nesetrvávat u postupné sebeanalýzy – od retrospekce směřuje k „nadosobnostním“ stavům, což je patrné především u vyšších dávek (Fischman, 2019). Smyslová struktura slov „sebeanalýza a retrospekce“, sama podtrhuje závislost myšlení na subjektivní temporalitě. Dalo by se tak říct, že samoanalýza je vlastně formou retrospekce; v opačném případě by se jednalo o bezčasové uvědomění toho, co je. Psychedeliky evokovaný způsob sebeexplorace nevychází ze subjektivního času, což mu dovoluje okamžitý, bezbariérový náhled do obsahu vědomí. Tento stav není osobnostně limitovaný, neprochází filtrem vědomostí a předsudků. Jde tak o zkušenost nekontaminovanou osobní minulostí. Součástí tohoto nefiltrovaného náhledu na vnější/vnitřní realitu je i expandující význam a hloubka přítomného okamžiku, jelikož vlivem psychedelik. mj. i redukcí aktivity neurální sítě DMN, se snižuje i schopnost analytické predikce budoucnosti na bázi zkušenosti (Carhart-Harris & Friston, 2010). Nutno však dodat, že tato psychedelická „introspekce“ nemusí být plně vědomá, jelikož jedinec ne vždy disponuje patřičnou psychickou kapacitou pro schopnost diferencovaně rozpoznávat dynamiku změny, princip vzniku a zániku sebereferenční struktury a její síť obranných mechanismů. Tato nereflektovaná proměna vědomí se následně potýká s nutností integrace do „běžné“ psychické krajiny, neboť se jeví jako cizorodá a těžko identifikovatelná zkušenost.
Taková zkušenost může být seberozvojově stimulující, ale zároveň může přerůst do „spirituálního bypassu neboli do pozice statické, vnitřní autority (spirituální ego), jež má negativní vliv na celkovou psychickou pružnost. Celkově se jedná o poměrně rozšířenou situaci při nerozvážném a častém užívání psychedelik, kdy dochází k dysforickým stavům na základě vznikajícího kontrastu mezi „běžným“, každodenním vědomím a „rozšířeným“ stavem vědomí – mezi stavy absence self a následnou vtažeností do jeho sebestřednosti. Dalším aspektem tohoto jevu je kontrast mezi stavy prožité vnitřní svobody pod vlivem psychedelik a následnou nutností se začlenit do společnosti, což mnohé uvádí do deprese a existenciálních konfliktů.
Při odborném podání psychedelik je naprosto nutná příprava, následná integrace a profesionalita sittera. Opatrnost ohledně idealizace transpersonálních stavů vědomí je patrná v současném přístupu psychedeliky asistované psychoterapie. Psychiatr M. Johnson uvádí, že by terapeut v rámci psychedelicko-terapeutické praxe neměl na klienta projektovat své metafyzické představy, aby nedocházelo k „duchovním“ manipulacím (Johnson, 2021).
Psychedelický typ introspekce neanalyzuje jednu vrstvu psychiky za druhou, na rozdíl od klasického psychoanalytického postupu, ale katalyzuje takový typ vnímání, jenž je schopen obsáhnout různé vrstvy současně: vědomé i běžně nevědomé. Aldous Huxley vysvětloval princip psychedelické explorace tak, že se citlivost a pozornost zvýší natolik, že dojde k uvědomění celého fenomenálního pole. Součástí takového pole jsou nejen intelektuální, emoční a autobiografická složka, ale i široké spektrum vjemů. Této koncepci Huxley říkal Mind at Large, čímž akcentoval absolutní povahu vědomí (Huxley, 1954). Jiddu Krishnamurti tento okamžik nazýval stavem, ve kterém je pozorovatel vědomě neoddělen od pozorovaného, analyzující od analyzovaného. Poukazoval na to, že nelze uchopit povahu psychických konfliktů tak, že se na ně budeme dívat optikou času, tj. že se budeme snažit o postupné rozpletení každého problému zvlášť, což je vzhledem k jejich opakující se a rozmanité povaze nemožné. Je to jako studovat každý lístek stromu zvlášť, postupně, aniž dojde k okamžitému a plnému uchopení celého organismu. Vyzýval k bezčasovému, komplexnímu vhledu, jenž by umožnil pochopit temporální jádro konfliktu „já-ty“ (Krishnamurti, 1986).
E. Husserl tento bezbariérový náhled do obsahu vědomí nazýval přímou intuicí, bezprostředním zřením (Husserl, 1928). Psychedeliky evokovaná neoddělenost od života znamená, že se člověk přestává ztotožňovat pouze s narativním „já“, jež je výsledkem mnoha vlivů, a nahlíží na sebe i na svět jako na dynamický celek – pohyb přítomnosti. Psycholog Rollo May onen stav popsal jako „rozkrývání hluboké povahy člověka mimo subjekt-objektovou rovinu neboli mimo karteziánské paradigma” (May, 1958). Během psychedelické zkušenosti může díky eliminaci subjektivní temporality dojít k uvolnění velkého množství psychické energie. Energie nezředěná intencionalitou self, se mnohdy popisuje jako „mystická“ zkušenost nebo stav vnitřní svobody. V některých případech psychedelické zkušenosti lze dokonce mluvit o vědomém „odmítnutí“ interní časovosti, na kterou se váže formování self. Toto odmítnutí nevychází z teoretického přesvědčení o limitujících vlastnostech času, ale vzniká bezprostředně s uchopením celé jeho struktury a omezení.
V rámci psychoterapeutického procesu, kde tempo a hloubku sebenáhledu určuje terapeut či klient, podle toho, jedná-li se o direktivní, či nedirektivní terapeutický směr, bývá ono „odmítnutí“ selektivní, neboť se týká pouze některých derivátů myšlení, které se v určité fázi sebeexplorace jeví jako dysfunkční. Například člověk inklinující k negativní interpretaci „vnější“ reality se bude snažit o proměnu a pochopení této diskomfortní vlastnosti, nicméně nemusí dojít k uchopení samotného mechanismu subjekt-objektové fragmentace, který je jádrem konfliktu. Další příkladem může být „dokončení gestaltu“ v Gestalt terapii, kde dochází k „ukončení“ některého segmentu self, nikoli však k jeho úplnému uzavření. Pro psychoterapeutický postup je tak přirozené pohybovat se od problému k problému, od jedné emoce k další, což je v rámci sebeexplorační důslednosti důležité, nicméně pokud bereme v potaz fraktálovou povahu vnitřních konfliktů, nebude jejich postupná analýza nikdy kompletní. Diskutabilní může být postoj k tomu, zda je snaha o rozpuštění self v rámci psychoterapie vůbec smysluplná. Může totiž dojít k idealizaci stavu oné vnitřní svobody, což vyústí v další konflikt mezi reálným a ideálním self. Na druhou stranu, pokud na realizaci vnitřní svobody nahlížíme jako na přirozenou tendenci, kterou třeba Stanislav Grof nazýval „touhou po celistvosti, můžeme stav bezčasovosti považovat za plně legitimní potřebu.
Myšlenka kontinuálního seberozvoje a sebeexplorace coby děje ukotveného v čase je v psychoterapeutických teoriích stěžejní (sebeaktualizace neboli stávání se, intencionalita osobnosti, její postupná změna a zaměření na budoucnost). Tento pohled je logický, pokud na vnitřní změnu nahlížíme v chronologickém čase, tj. v jednotkách dnů, měsíců a roků. Pokud ale na fenomenologii změny nahlížíme optikou psychedelické zkušenosti, zjišťujeme, že změna, jež je uvědoměním, je jevem okamžitým, bezčasovým. Také rozpad narativního self je jevem okamžitým. Změna, jež má subjektivní trvání, je tak pouze procesem modifikace self. Myšlenka o postupném, subjektivním růstu odráží přesvědčení, že hypotetická budoucnost je pro změnu nezbytná – že to, co nelze uskutečnit teď, je možné realizovat „potom“. Taková sebenáhledová prokrastinace je dobře viditelná i při kontaktu jedince s existenciálními tématy.
Psychiatr a psychoterapeut Irvin Yalom v knize Existenciální psychoterapie uvádí čtyři základní skutečnosti, na něž člověk během svého života musí nevyhnutelně reagovat: je to izolace, nesmyslnost, smrtelnost a svoboda (Yalom, 1980). Například téma smrti a její nevyhnutelnost je povětšinou spojeno s úzkostí, na kterou ego reaguje tak, že využívá imaginární „potom“, které ho izoluje od naléhavé konečnosti. Přitom děsivost těchto existenciálních témat spočívá právě v jejich záměrném oddělování od přítomného prožitku. Například pocit izolace od druhých vychází z fragmentace fenomenálního pole, jež vytváří iluzorní vzdálenost mezi subjekty. Ve stavu bezčasovosti se pocit izolace mění na samotu, jež není izolovaná, neboť obsahuje veškeré bytí (Krishnamurti, 1986). Takové prozření je okamžikem zastavení se v rámci setrvačného proudu myšlenkových konstruktů. Metaforicky se takový jev podobá člověku, jenž se ztratil v lese, a aby zhodnotil svou situaci, musí se zastavit a rozhlédnout se kolem. V psychedelické kultuře jde o dobře známý fenomén, kdy statické self narazí na expanzivní pozornost a „rozpadne se“. Obecně užívaným termínem pro tento stav je smrt ega.
Tendence člověka pobývat nejen ve stínu minulosti a spekulativní budoucnosti, ale směřovat k vědomé přítomnosti, je však v mnoha směrech psychoterapie klíčová. Například Carl Rogers v knize On Becoming a Person zmiňuje, že se klient v rámci PCA terapie (terapie zaměřené na klienta) postupně dostává z nekongruentního, neuvědomělého a statického stavu do takové fáze psychoterapeutického procesu, pro kterou je charakteristická vědomá dynamičnost psychických dějů (Rogers, 1961). Součástí této tendence je i to, že člověk přestává svou pozorností přeskakovat mezi různými časovými mody (z minulosti do budoucnosti atd.) a víc se zaměřuje na aktuální stav, neboli na přítomné „já“. Tato „vnitřní tekutost“, řečeno s C. Rogersem, je stavem neselektivní pozornosti, což znamená, že vynořující se psychický obsah není podroben cenzuře hodnocení a tím není vytlačován do pozice nepřijatelné pro zkušenosti self.
V některých směrech psychoterapie, jako je například TPT (Time Perspective Therapy neboli terapie časové perspektivy), vycházející zejména z KBT (kognitivně-behaviorální terapie) a temporální teorie psychologa Philipa Zimbarda, se pracuje s psychologickým časem tak, že se člověk učí reflektovat nevědomou manipulaci se svou časovou orientací (temporální metakognice), tedy do jaké míry projektuje svou pozornost do minulosti, budoucnosti a přítomnosti. Nadměrná pozornost věnovaná například minulosti či budoucnosti může být pro well-being narušujícím faktorem – koreluje s depresí a úzkostí (Zimbardo, Boyd, 2008; Eysenck et al., 2006; Servidio et al., 2022). V rámci terapie se tedy hledá optimální rovnováha pro interní časovou orientaci. Na druhou stranu platí, že nadměrná fixace na přítomnost (pokud se nejedná o specifickou situaci, jako je sportovní výkon, meditační stav či výzkumný proces) může být známkou hedonistického myšlení, které je charakteristické např. pro uživatele návykových látek (Zimbardo, Boyd, 2008). Zpřítomnění sebe je dle terapie časové perspektivy nejlepší cestou pro řešení řady psychologických obtíží, včetně sociální úzkosti a izolace, neboť v přítomnosti se minimalizuje hranice mezi vnitřním a vnějším světem, což otevírá cestu léčebnému prožitku celistvosti. Obdobné zaměření lze najít i u dalších terapeutických směrů, jež vznikly částečně i jako kritická reakce na analytické metody interpretace autobiografické minulosti (typické pro tradiční psychoanalýzu).
To, co však tyto dva přístupy – psychedelický a psychoterapeutický – odlišuje, je míra a rozsah zpřítomnění, jež mají vliv na hloubku psychické změny. Bylo by neobezřetné tvrdit, že ve výše uvedených směrech psychoterapie k uchopení celé temporální struktury mysli dojít v žádném případě nemůže, nicméně zatím tento jev zůstává doménou psychedelické zkušenosti. V okamžiku vědomého „odmítnutí“ subjektivního času přestávají existenciální, „konečná“ témata být vzdálenými hypotetickými koncepty a stávají se přítomně platnou skutečností neboli, Heideggerovými slovy, tzv. „zdebytím“.
Alex Cilvikovskij
Česká psychedelická společnost
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce. Děkujeme!
Použitá literatura:
Lilian Alweiss. (2002) Heidegger and `the concept of time‘. History of the Human Sciences 15:3, pages 117-132.
Callender, C. (2010, June). Is time an illusion? Scientific American.
Carhart-Harris, R. L., & Friston, K.Subjective J. (2010). The default-mode, ego-functions and free-energy: A neurobiological account of Freudian ideas. Brain, 133(4), 1265–1283. https://doi.org/10.1093/brain/awq010
Vorlesungen zur Phänomenologie des inneren Zeitbewusstseins, Halle 1928
Time Orientation and Well-Being Timothy C. Thomason
Valtteri Arstila and Dan Lloyd (eds.), Time: The Philosophy, Psychology, and Neuroscience of Temporality, MIT Press, 2014
Zakay, D. (1989). “Subjective time and attentional resource allocation: an integrated model of time estimation,” in Time and Human Cognition: A Life-Span Perspective, eds I. Levin and D. Zakay (Amsterdam: Elsevier), 365–397.
Wittman, M., and Paulus, M. P. (2008). Decision making, impulsivity and time perception. Trends Cogn. Sci. 12, 7–12. doi: 10.1016/j.tics.2007.10.004
Молчанов В. И. Время и сознание. Критика феноменологической философии: Моногр. – М.: Высш. шк., 1998
Lebedev AV, Lövdén M, Rosenthal G, Feilding A, Nutt DJ, Carhart-Harris RL. Finding the self by losing the self: Neural correlates of ego-dissolution under psilocybin. Hum Brain Mapp. 2015 Aug;36(8):3137-53. doi: 10.1002/hbm.22833. Epub 2015 May 22. PMID: 26010878; PMCID: PMC6869189.
Литвин, Т. В. ВРЕМЯ ВОСПРИЯТИЕ ВООБРАЖЕНИЕ, ИЦ «Гуманитарная Академия», 2013. — 208 с.
Speth J, Speth C, Kaelen M, Schloerscheidt AM, Feilding A, Nutt DJ, Carhart-Harris RL. Decreased mental time travel to the past correlates with default-mode network disintegration under lysergic acid diethylamide. J Psychopharmacol. 2016 Apr;30(4):344-53. doi: 10.1177/0269881116628430. PMID: 26979587.
Rollo May, 1958, Existence: A New Dimension in Psychiatry and Psychology
J. Krishnamurti, Ending of Time, 1986
Nour Matthew M., Evans Lisa, Nutt David, Carhart-Harris Robin L. Ego-Dissolution and Psychedelics: Validation of the Ego-Dissolution Inventory (EDI). Frontiers in Human Neuroscience. VOL 10. 2016. DOI=10.3389/fnhum.2016.00269 ISSN=1662-5161
Eysenck, Michael & Payne, Susanna & Santos, Rita. (2006). Anxiety and depression: Past, present, and future events. Cognition & Emotion – COGNITION EMOTION. 20. 274-294. 10.1080/02699930500220066.
Carhart-Harris RL, Friston KJ. The default-mode, ego-functions and free-energy: a neurobiological account of Freudian ideas. Brain. 2010 Apr;133(Pt 4):1265-83. doi: 10.1093/brain/awq010. Epub 2010 Feb 28. PMID: 20194141; PMCID: PMC2850580.
Consciousness, Religion, and Gurus: Pitfalls of Psychedelic Medicine Matthew W. Johnson ACS Pharmacology & Translational Science 2021 4 (2), 578-581 DOI: 10.1021/acsptsci.0c00198
Fischman, L. G. (2019). Seeing without self: Discovering new meaning with psychedelic-assisted psychotherapy. Neuropsychoanalysis, 21(2), 53–78. https://doi.org/10.1080/15294145.2019.1689528
Mental time travel and default-mode network functional connectivity in the developing brain. Ylva Østby, Kristine B. Walhovd, Christian K. Tamnes, +2, and Anders M. Fjell, Edited by Marcus E. Raichle, Washington University in St. Louis, St. Louis, MO, and approved September 10, 2012 (received for review June 22, 2012). October 1, 2012 109 (42) 16800-16804 https://doi.org/10.1073/pnas.1210627109
Servidio, R.; Scaffidi Abbate, C.; Costabile, A.; Boca, S. Future Orientation and Symptoms of Anxiety and Depression in Italian University Students during the COVID-19 Pandemic: The Role of Resilience and the Perceived Threat of COVID-19. Healthcare 2022, 10, 974. https://doi.org/10.3390/ healthcare10060974
The self-expansiveness level form: a conceptualization and Measurement of a transpersonal construct, Harris L. Friedman, 1983.
Gorman I, Nielson EM, Molinar A, Cassidy K, Sabbagh J. Psychedelic Harm Reduction and Integration: A Transtheoretical Model for Clinical Practice. Front Psychol. 2021 Mar 15;12:645246. doi: 10.3389/fpsyg.2021.645246. PMID: 33796055; PMCID: PMC8008322.
Zimbardo, P., & Boyd, J. (2008). The time paradox: The new psychology of time that will change your life. Free Press.