Film Curanderos se snaží zachytit různé úhly pohledu na fenomén ayahuascy – obsahuje rozhovory se čtyřmi muži, kteří se dívají na fenomén odlišným způsobem.
Autor přijel do Jižní Ameriky za ayahuascou a jeho první kroky vedly do komunity hippies za neošamany. Pro první rozhovor byl vybrán „gringo“ – neošaman, člověk nepocházející z daného sociokulturního prostředí, který měl po požití ayahuascy potřebu začít s ayahuascou pracovat.
Musím se pozastavit nad velkým množstvím informací, které říká. Nejdřív rozebírá, co ayahuasca je. Říká, že je to název samotné liány. Pak mluví o výsledném produktu jako o spojení dvou rostlin – liány ayahuascy a listů chakruny. Už jen tento postulát navozuje dojem jistého amaterismu, protože výsledný produkt může být vyroben z jedné, dvou nebo třeba deseti rostlin a může být upraven tisíci způsobů. Tématu jsem dříve věnoval samostatný článek „Ayahuasca – aneb co my jen víme?!“.
Při dotazu na roli šamana mluví o zodpovědnosti, což nesmírně oceňuji. Na druhou stranu hned pokračuje sdělením, že šaman je průvodcem. To nikdy není a nesmí být. Také jsou zde smíchané pojmy šaman, curandero a ayahuascero. Ayahuascero nikdy průvodcem není. Jeho úkolem je ayahuascu dobře připravit, podat a zajišťovat bezpečí, případně pomoc v průběhu sezení. Průvodcem je účastník rituálu samotný nebo se dá z určitého pohledu říci, že průvodcem je rostlina samotná. Profesor Stanislav Grof napsal, že každý má v sobě vnitřní kompas, který ho směřuje. Pravý ayahuascero si je toho vědom, a pokud to není nezbytně nutné, do procesu nezasahuje. Vedení člověka během ayahuascového sezení je koncept neošamanů a je projevem jejich nezkušenosti a ega. Ayahuascero nebo sitter během psychedelického sezení by vést a zasahovat neměl, protože by mohl do procesu vnášet svoje pohledy, problémy a především by člověka rušil od jeho vnitřního směřování a procesu.
Mluví o tom, že ayahuasca může za jistých okolností ublížit a že by ji člověk nikdy neměl pít sám. V tomto ohledu je ayahuasca stejná jako všechna klasická psychedelika – rozhoduje set a setting. Set označuje vnitřní nastavení, etiku, morálku, prožitky a další proměnné, které si člověk do sezení přináší. Setting je například prostředí a kontext, ve kterém je látka požita, a přítomnost či nepřítomnost sittera.
Poté přechází k tématu, jestli může ayahuasca zabít. V současné chvíli jsou po celém světě tisíce ayahuascových center. V mnoha se podávají produkty, které s ayahuascou nemají nic společného a mohou být velice nebezpečné. Samotná ayahuasca – správně připravená – může také zabít, ale je to extrémně vzácné. Ke smrti dochází pravděpodobně v rámci neznámé idiosynkratické reakce. Ve svém archivu jsem dohledal například případovou studii pojmenovanou „A fatal intoxication following the ingestion of 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamine in an ayahuasca preparation“, která vyšla v časopise Journal of analytical toxicology. Jinými slovy požití je v zásadě bezpečné, ale nikdy ne bez rizika a vzácně může mít i fatální následky. Nezkušení ayahuasceros navíc přidávají do ayahuascy zdroje tropanových alkaloidů, aby jejich výtvor „dělal alespoň něco“, o produktech různých neošamanů ani nemluvím. V některých etnicích má použití takových přídavků tradici.
Neošaman mluvící ve filmu působí nezkušeně a vůbec nevzbuzuje důvěru. Krásně to dokumentuje směr, kterým se bohužel fenomén ayahuascy v poslední době kloní.
Autor dokumentu přejíždí do města s poetickým názvem Infierno, kde se setkává s ayahuascerem donem Ignatiem. V krásném kontrastu s předchozím rozhovorem don Ignatio mluví v metaforách a rozhovor se nese v meditativním duchu s prvky milého humoru tolik typického pro staré zkušené ayahuasceros. Člověk bez zkušenosti s ayahuascou asi nedokáže zachytit, o čem don Ignatio mluví, ale člověka se zkušeností se jeho slova hluboce dotýkají.
Další cesta vede ke kmeni Ese’Eja k donu Juliovi. Don Julio vypráví příběhy, které připadají evropsky uvažujícímu člověku jako fantasy. Tyto příběhy ayahuasceros asi nemyslí vážně, ale z legrace je gringům moc rádi vyprávějí a gringové je moc rádi poslouchají. Rozhovor krásně demonstruje, proč právě v této části světa vznikl umělecký směr magický realismus, který krásně prolíná běžný každodenní život s něčím fantastickým, mýtickým a z pohledu běžného chápání i zcela nereálným.
Mezi dvěma ayahuasceros je cítit také velice intenzivní kontrast – don Ignatio mluvící v metaforách o hlubokých pravdách světa a don Julio nadšeně vyprávějící fantaskní příběhy gringům. Oba tyto přístupy mají v kultuře Jižní Ameriky místo a navozují její krásný a nezaměnitelný folklór.
Autor došel zásadního poznání a mimo jiné říká: „Co jsem si tam uvědomil je, že ayahuasceros nejsou mytičtí divoši tancující okolo ohně s nadpřirozenými schopnostmi, ale celkem reální lidé.“
Dobrodruzi cestující za ayahuascou mají představu, že ayahuasceros budou nazí, pomalovaní barvami, polepení peřím, budou skákat, zpívat, tančit a máchat magickými předměty. Praví ayahuasceros, které jsem v džungli potkal, nosili džíny a košile, vařili skvělou ayahuascu, po podání si sedli stranou a neměli žádnou tendenci se nijak projevovat. Jen celou scénu sledovali, dodávali pocit bezpečí a zasahovali jen v těžkých chvílích. Prostě nedělali žádné šaškárny, naopak se nám snažili ukazovat, že jsou lidé jako my.
Čtvrtý rozhovor se od předchozích zásadně liší. Přesouváme se do Psychiatrického centra Praha v Bohnicích. V poslední části filmu mluví psychiatr a neurovědec MUDr. Filip Tylš, Ph.D., který se dlouhodobě věnuje výzkumu psychedelik. Rozebírá užívání psychedelik v tradičním kontextu a v kontextu hudební scény, zejména psytrancu. Mluví o zodpovědnosti v užívání psychedelik a o legislativě. Projevuje se v tom jeho obrovský optimismus, protože já třeba nějaké zvyšování zodpovědnosti v užívání psychedelik v komunitě nevidím.
Film jako celek hodnotím pozitivně. Jeho největší slabinu vidím v tom, že vůbec neříká, co ayahuasca je. Film by se dal popsat jako čtyři rozhovory, čtyři pohledy na ayahuascu. Ovšem pokud divák nemá představu, co ayahuasca je, z filmu se to nedozví a film mu vůbec nic nedá. Dle mého názoru by filmu prospěla delší stopáž. Na začátek bych přidal krátký úvod o tom, co ayahuasca je a jaký je smysl dokumentu – co se vlastně snaží zachytit.
Tím se dostáváme k druhé věci – dle mého názoru filmu chybí závěr, poselství. Film zaznamenává pohledy čtyř mužů na ayahuascu, poměrně hezky je integruje do filmového díla, ale myslím si, že mnoha divákům v hlavě vyvstane otázka: „A co z toho všeho vyplývá? Co to znamená?“
Ayahuasce jsem věnoval asi deset let života, takže v rozhovorech vidím krásnou ukázku čtyř naprosto odlišných pohledů a film ve mně vzbudil silný pocit nostalgie. Kladu si otázku, jak bude působit na diváky bez podobné zkušenosti.
Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost
28. 2. 2018