Cílem článku je rozšířit povědomí o některých méně známých psychedelických přípravcích Jižní a Střední Ameriky. Nemá za cíl v celém rozsahu informovat o užívání psychedelik v tomto regionu, neboť se jedná o téma natolik široké, že by mu bylo nutné věnovat sérii knih, ne krátký popularizační článek. Nebudu se také blíže zabývat ayahuascou, protože jsem jí věnoval samostatný článek.
Ve spojitosti s Jižní a Střední Amerikou si většina lidí představí ayahuascu a kaktusy obsahující meskalin. Znalejší čtenáři si snad vybaví různé druhy hub nebo třeba jedy žab čeledi ropuchovitých. Obraz užívání psychoaktivních substancí je v této části světa ovšem mnohem širší a barvitější.
Z důvodu svého zájmu a kvůli zachování stručnosti se budu zabývat podrobněji zejména zdroji tryptaminů, ale neopomenu ani jiné skupiny, protože mají svůj význam a navíc jsou součástí mnoha přípravků vznikajících složitým kombinováním rostlin. V článku se však nebudu zabývat pouze etnobotanikou. Krátce se zmíním také o produktech, které jsou získávány ze zvířat.
Yopo, Cohoba, Cebil, Villca (Anadenanthera spp.)
Soubor mnoha přípravků vyráběných v Karibiku a skoro celé Jižní i Střední Americe má společné výchozí suroviny – semena, případně listy stromů rodu Anadenanthera. Pro tyto přípravky existuje několik desítek domorodých jmen, v názvu kapitoly jsem uvedl čtyři nejpoužívanější.
Rod Anadenanthera obsahuje pouze dva druhy – A. pelegrina a A. colubrina. Jedná se o vysoké stromy, pro které jsou typické asi deset až třicet centimetrů dlouhé lusky obsahující semena. A. pelegrina roste zejména v Kolumbii, Francouzské Guyaně, Brazílii, Paraguayi a na velké části Karibských ostrovů. A. colubrina pak roste jižněji – v Brazílii, Peru a severní části Argentiny. Na mnoha místech se pravděpodobně nejedná o původní druh, byl zde uměle vysazen. I když by se mohlo zdát, že důvodem pro vysazování těchto stromů byla jejich posvátnost a psychoaktivní efekt, dle mého názoru je důvod mnohem prozaičtější. Mají kvalitní a pevné dřevo, které se používalo a stále používá jako stavební materiál.
Semena stromů rodu Anadenanthera vypadají jako drobné mince. Velikostí odpovídají přibližně českému desetníku, platnému do roku 2003. Způsobů zpracování je mnoho. Ve výsledku se dají přípravky šňupat, kouřit a dokonce se užívá nápoj logikou přípravy odpovídající ayahuasce. Semena yopo slouží jako zdroj tryptaminů a přidává se zdroj MAO inhibitorů.
Nezpochybnitelným důkazem dávného užívání yopo je dýmka vyrobená z kosti pumy a semena A. pelegrina nalezená v pohřební výbavě mumie pocházející přibližně z roku 2100 př.n.l. nalezené v Argentině.
Yopo bylo poprvé zmíněno španělskými dobyvateli roku 1496, když popsali jeho užívání kmenem Taino. Taino byl kmen obývající ostrovy Karibského moře a část Střední Ameriky (zejména Kubu, Jamajku, Haity a Dominikánskou republiku).
První písemný důkaz o používání v Jižní Americe pochází z Kolumbie z roku 1560, kde misionáři popisují užívaní yopa spolu s tabákem. Další záznam pak pochází z Peru z roku 1571, v němž je popsán incký léčitel, který pod vlivem přípravku z A. colubrina věštil budoucnost.
Postup přípravy poprvé zaznamenal roku 1801 německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt (1769–1859). Další popis pochází z roku 1851 od legendárního britského botanika Richarda Spruce (1817–1893), který popsal rovněž ayahuascu. Během své expedice odebral vzorky yopo, které byly ovšem analyzovány až roku 1971. To je další paralela s ayahuascou. Během stejné expedice odebral vzorky ayahuascy, které analyzoval až Terence McKenna roku 1968.
Používání semen rostlin rodu Anadenathera pravděpodobně silně ovlivnilo kulturu Tiahuanaco, která je považována za možnou kolébku civilizace v Andách. Stejnojmenné město leží v Bolívii asi dvacet kilometrů od jezera Titicaca. Na užívání semen A. colubrina zdejšími obyvateli se usuzuje z ikonografie, která byla s největší pravděpodobností inspirována vizemi navozenými těmito rostlinami. Podobnou ikonografii můžeme najít také například v kultuře Chavín (Peru).
Interpretaci ikonografie inspirované A. colubrina věnovala zajímavý článek Patricia J. Knobloch. Zaměřila se na andskou kulturu Wari (600–1000 n.l.). Motivy obsahující vyobrazení rostlin rodu Anadenathera se zachovaly například na keramice.
Yopo obsahuje širokou škálu psychoaktivních sloučenin, zejména 5-OH-DMT (bufotenin), v menší míře pak DMT a 5-MeO-DMT. Užívá se tradičně šňupáním nebo kouřením. Někdy se při tom využívá zdrojů MAO inhibitorů, zejména beta-karbolinových alkaloidů z různých rostlin. Například se před nebo během kouření žvýká liána Banisteriopsis caapi (ayahuasca), která rovněž slouží jako základ pro přípravu dalších psychoaktivních a léčivých přípravků.
Sušená B. caapi se v některých částech Amazonie šňupe a kouří. V tradičních etnicích existuje přísloví : „Duch ayahuascy otevírá dveře duchu yopo.“ Yopo se také šňupe nebo kouří v rámci sezení s ayahuascou. Někdy se šňupe nebo kouří před užitím ayahuascy, nejčastěji však ke konci účinku ayahuascy. V tu chvíli dojde k prudkému návratu účinku a zesílení účinků yopo díky přítomnosti MAO inhibitorů v ayahuasce. Rostliny rodu Anadenathera se také používají pro přípravu různých nápojů nebo jsou do nich přimíchávány.
Yopo bylo stejně jako ayahuasca používáno například při stopování kořisti během lovu. V současné době je užití těchto látek chápáno spíše v rituálním seberozvojovém kontextu, což byl pravděpodobně dříve kontext zcela okrajový. Dnes se tyto přípravky používají zřídka a to zejména v severních oblastech Argentiny.
Virola spp.
Rod Virola zahrnuje přes sedmdesát druhů středně velkých stromů rostoucích v Jižní Americe. Kmeny žijící po celé Jižní Americe z nich získávaly různé psychoaktivní substance. Mezi nejpoužívanější druhy patří V. calophylla a V. calophylloidea užívané v Kolumbii, V. theiodora v Brazílii a Venezuele, dále méně zastoupené V. elongata, V. rufula a V. cuspinata.
Způsoby užívání jsou velice rozmanité. Například příslušníci kmene Maku (Kolumbie) ořezávají kůru, kterou pak olizují. Jiným způsobem užívaným v Kolumbii je výroba kuliček, které se poté konzumují. Takové užití můžeme najít třeba u kmenů Witoto, Bora a Muinane. Některé kmeny z rostliny připravují speciální pastu. Ve Venezuele se kůra nejčastěji vaří, následně se veškerá voda odpaří, odparek je vysušen nad ohněm a následně šňupán. Nejpoužívanějším názvem pro šňupací přípravek je Epena. Do připravované směsi se ještě někdy přidávají další přísady, nejčastěji Justicia pectoralis a popel Elizabetha princeps.
Poprvé bylo užití Viroly zaznamenáno roku 1909 u kmene Yekwana ve Venezuele a popsal ho etnolog Theodor Koch-Grünberg (1872–1924). Roku 1938 pak etnograf a botanik Adolpho Ducke (1876–1959) popsal užívání sušených listů, domorodci nazývaných parica, v oblasti Rio Negro. Nejlepší popis obsahující také druhy Viroly a konkrétní zpracování sepsal až legendární etnobotanik Richard Evans Schultes roku 1954.
Psychoaktivní látky obsahuje prakticky celá rostlina. Nejlepšími zdroji jsou kůra a listy. Chemickými analýzami bylo nalezeno osm psychoaktivních tryptaminů, nejpočetněji bývá zastoupeno 5-MeO-DMT, DMT a NMT. Dále rostlina obsahuje beta-karbolinové alkaloidy působící jako MAO inhibitory. Beta-karbolinů bylo objeveno velké množství a v různých druzích rostliny se vyskytují různé látky. Například byl detekován harmalin a 6-MeO-tetrahydroharman, které obsahuje i většina druhů Banisteriopsis caapi (ayahuasca).
Jurema (Mimosa hostilis)
Botanický rod Mimosa je velice široký a zahrnuje kolem pěti set druhů. Patří do čeledi Leguminosae, kam se řadí také rod Anadenanthera. Mimosa hostilis je drobný keř rostoucí v Jižní a Střední Americe, zejména v Brazílii.
V Brazílii se z jeho kořene vyrábí psychoaktivní nápoj ajuca. Hlavní účinnou látkou je DMT. Různé druhy mimosy také patří mezi nejtradičnější rostliny přidávané do ayahuascy.
Jedná se pravděpodobně o první rostlinu, ve které bylo nalezeno DMT. Tento alkaloid byl izolován z kořene roku 1946 a byl pojmenován nigerin. Až roku 1959 zjistil Paehler, že nigerin je totožný s DMT a název nigerin upadl v zapomění.
San Pedro (Trichocereus pachanoi)
Kaktusy San Pedro rostou na území Peru, Ekvádoru a Bolívie. Účinnou látkou produktů z tohoto kaktusu je meskalin. Ačkoli by se mohlo zdát, že musí být příbuzný se severoamerickým kaktusem pejotlem (Lophophora williamsii), opak je pravdou. Botanicky nejsou blízce příbuzné.
Rod Trichocereus je poměrně široký a obsahuje asi čtyřicet druhů. U velké části z nich byl prokázán meskalin. Rod je ovšem poměrně málo prozkoumaný. Trichocereus pachanoi je nejrozšířenější a nejznámější zástupce. Nejčastěji se setkáme s moderním názvem San Pedro – Svatý Petr. Název je inspirován křesťanstvím a vychází z toho, že Svatý Petr drží klíč k nebeské bráně. Původně měl kaktus mnoho domorodých názvů, mezi nejznámější patří například aguacolla nebo giganton.
Kaktus se zpracovává do podoby nápoje, způsoby přípravy se navzájem hodně liší. Někdy je užíván samotný kaktus, jindy se přidává celá řada přísad, nejčastěji kaktus Neoraimondia macrostibas, keř Pedilanthus tithymaloides, rostliny Datura spp., Isotoma longiflora, Brugmansia aurea, B. sanguinea a další.
Nápoj nese mnoho domorodých názvů například cimora, achuma (Bolívie), huachuma (Peru), aguacolla (Ekvádor). Do nápojů byly přidávány i předměty a přísady rituálního významu, typicky drcené kosti – lidské i zvířecí.
Nejstarší archeologický důkaz užívání San Pedra pochází z jeskyně Guitarrero, která se nachází v údolí Callejón de Huaylas v Peru. Ve zde objeveném sídlišti z období 8600–5600 před naším letopočtem byly nalezeny i zpracované kaktusy. Samotný vzorek kaktusu byl datován do období 6800–6200 př.n.l.
Nejstarší vyobrazení San Pedra pochází z Peru, konkrétně z okolí města Chavín, kde se rozprostírá obrovské archeologické naleziště. Byly zde nalezeny kamenné výjevy kaktusů a podobná vyobrazení byla později nalezena i na textíliích. Nejstarší zde nalezená vyobrazení byla datována přibližně do roku 1300 př.n.l., další pak přibližně do období 1000 – 700 př. n.l. V oblasti Nazca byla pak nalezena hliněná nádoba s vyobrazením San Pedra, která byla datována mezi léta 100 a 500 n.l.
První popis užívání San Pedra pochází od Španělů, byl sepsán v 16. století a popisuje rituální užívání v oblasti kolem Cuzca (Peru).
Meskalin byl izolován z kaktusu na konci 19. století Louisem Lewinem. Roku 1897 Arthur Heffter autoexperimentem objevil jeho psychedelický účinek a vydal první článek popisující klasické psychedelikum.
Poprvé byl vyroben synteticky roku 1918 Ernstem Späthem a stal se tak prvním synteticky vyrobeným klasickým psychedelikem. Ačkoli byl v meziválečné Evropě vyráběn a požíván, do povědomí západní společnosti se zapsal až roku 1954, kdy účinky meskalinu popsal ve své knize Brány vnímání Aldous Huxley.
Houby rodu Psilocybe
Houby rodu Psilocybe jsou rozšířeny takřka celosvětově, nerostou jen na několika místech. Rod je velice široký, obsahuje kolem 230 druhů, které se ještě často dělí do mnoha poddruhů. Taxonomické zařazení jednotlivých druhů se poměrně často mění.
Etnomykologické využití je známo hlavně ze Severní Ameriky a to zejména z Mexika. S Jižní Amerikou je spojeno několik druhů. Asi nejvýznamnějším druhem je P. yungensis. Roste na území USA, Mexika, v Karibiku, na území Peru, Bolívie, Kolumbie a Ekvádoru. Poprvé bylo užití hub v Jižní Americe popsáno v 17. století jezuitskými misionáři v Peru v oblasti kolem města Yurimaguas a jednalo se právě o druh P. yungensis. Celosvětově první písemné zmínky pochází od španělských kronikářů působících v Karibiku a Mexiku a datují se do poloviny 15. století.
P. yungensis bylo mykologicky popsáno v Bolívii roku 1958, kdy ho objevil Rolf Singer a Alexander Smith. Mezi další lysohlávky rostoucí ve Střední a Jižní Americe patří P. acutipilea, (Brazílie), P. araucariicola (Brazílie), P. bispora (Kolumbie), P. cabiensis (Kolumbie), P. collybioides (Argentina), P. columbiana (Kolumbie), P. fimetaria (Chile), P. hoogshagenii (Kolumbie, Brazílie), P. sierrae (Chile), P. zapotecorum (prakticky celá Jižní a Střední Amerika) a další.
Účinnou látkou lysohlávek je psilocin (4-OH-DMT). Zde stojí za povšimnutí, že psilocin a bufotenin mají stejný sumární vzorec – v obou případech se jedná o OH-DMT. Psilocin nese hydroxylovou skupinu na pozici čtyři (4-OH-DMT) a bufotenin na pozici pět (5-OH-DMT). Aktivní látky psilocinu ovšem houby obsahují poměrně málo. Většina je v neaktivní formě zvané psilocybin. Psilocybin je ester psilocinu s kyselinou fosforečnou. Po požití psilocybinu dochází při průchodu játry k rozštěpení esterové vazby a vzniku aktivní formy.
Kromě zmíněných dvou látek obsahují lysohlávky další sloučeniny, které rovněž vykazují psychedelické účinky. Jedná se o baeocystin a norbaeocystin.
O dávném užívání hub obsahujících psychoaktivní substance nemáme žádný nezvratný důkaz. Na druhou stranu máme celou řadu nepřímých důkazů. Asi nejcitovanějším a nejznámějším z nich je skalní kresba pocházející z Tassili v dnešním Alžírsku. Na kresbě je znázorněna humanoidní postava, která má na povrchu vyobrazeny houby a má hlavu včely. Spekuluje se, že houby byly uchovávány v medu a tím se vysvětluje právě včelí hlava postavy. Malba je datována do pátého až sedmého tisíciletí před naším letopočtem.
Nejrůznější znázornění hub jsou ale rozšířena celosvětově a bývají datována daleko do období před naším letopočtem. Za důkaz významu hub pro různé kultury se považují takzvané houbové kameny, které byly nalezeny na území Mexika, Hondurasu, El Salvadoru a Guatemaly, byly datovány do období 500 př.n.l. – 900 n.l.
Ačkoli byly nejrůznější druhy hub z rodu Psilocybe objeveny a popsány mykology už koncem 19. století, nikdo je nespojoval s možností ovlivňování vědomí. Expedice s cílem popsat a získat houby, které používají domorodí obyvatelé, uspořádal až Robert G. Wasson. Roku 1956 přivezl do Evropy vzorek hub rodu Psilocybe a Albert Hofmann (moderní objevitel účinku LSD) z nich izoloval psilocybin.
Albert Hofmann později vyvinul i metodu na získávání psilocybinu syntetickou cestou a dále se zabýval syntézou analogů psilocybinu. Na jeho práci navázal Alexander Shulgin. Zajímavé je, že ačkoli byl psilocybin zakázán už v tehdejším Československu počátkem sedmdesátých let, většina psilocybinových analogů byla v České republice legální až do letošního roku. Až na výjimky nebyly na seznamu zakázaných látek a nedala se na ně uplatnit ani žádná z definic. Vše se změnilo novelou, která přišla v platnost 21. února 2018, a jak psilocybin, tak všechny jeho analogy jsou v ČR nyní ilegální.
V Jižní a Střední Americe rostou další druhy hub obsahující psilocybin a psilocin, z důvodů stručnosti se jim nebudu blíže věnovat. Jedná se například o Panaeolus fimicola nebo Pluteus glaucus.
Masha-Hari (Justicia Pectoralis)
Justicia pectoralis je drobná květina rostoucí ve Střední a Jižní Americe. Nese mnoho domorodých názvů, mezi nejznámější patří Masha-Hari, chamba a carpintero. Z rostliny se používají listy, které se suší, drtí a míchají s kůrou Viroly. Tento prostředek byl používán kmenem Waika, který žil na hranici Brazílie a Venezuely. Často se také používá jako přísada do ayahuascy a to zejména v Brazílii. V domorodém léčitelství se užívá k léčbě kašle, bronchitidy a astmatu. V rostlině nebyly zatím prokázány žádné známé psychoaktivní substance, ale předpokládá se přítomnost některého z psychedelických tryptaminů.
Shanshi (Coriaria thymifolia)
Shanshi je drobný keř rostoucí od Mexika po Chile ve vyšších nadmořských výškách a v některých částech And je velice rozšířen. Tamní pastevci ho dobře znali, protože je jedovatý pro dobytek.
Etnobotanické využití je popisováno v Ekvádoru, kde domorodí obyvatelé jedli plody keře. Mechanismus účinku není znám. Předpokládá se, že za psychoaktivní účinek zodpovídají zatím blíže neprozkoumané látky glykosidové povahy. Pokud je mi známo, od chvíle jejich objevení nebyl proveden žádný další výzkum.
Durman (Datura spp.)
Rod Datura obsahuje asi dvacet zástupců. V Jižní a Střední Americe byl dlouhou dobu rituálně využíván, k tomu účelu byly rostliny cíleně pěstovány a šlechtěny. Roste v USA, Mexiku, Střední a Jižní Americe, ale také v Evropě. V Jižní Americe se vyskytují zejména druhy D. aurea, D. candida, D. dolichocarpa a jiné.
Datura se v některých kulturách přidává jako přísada do ayahuascy, což může mít někdy dost vážné důsledky. Obsahuje totiž značně toxické tropanové alkaloidy, zejména skopolamin a hyoscyamin. Přidávala se také jako přísada do jiných nápojů a někdy se užívala samostatně v podobě vývaru z listů.
Kultury spojené s durmanem můžeme najít zejména v Kolumbii nebo například kmen Mapuche v Chile. Zajímavé a poněkud děsivé využití pro vývar z této rostliny měla kultura Chibcha (nebo také Muisca), která žila kolem dnešní Bogoty v Kolumbii. Válečníci a vůdci kultury byli pohřbívání s celým svým majetkem a to včetně manželky a otroků. Manželka a otroci doprovázeli zemřelého na jeho poslední cestě, a aby mohli být bez většího odporu uloženi do hrobky, byli omámeni právě vývarem z listů Datura aurea.
Borrachero (Brugmansia spp.)
Rod Brugmansia tvoří sedm zástupců, jedná se o drobné stromy nebo keře. Přirozeně se vyskytuje podél And v Kolumbii, Ekvádoru, Peru, Brazílii, Venezuele a Chile. Celá rostlina je jedovatá. Ve svém původním prostředí je dnes poměrně vzácná, ale pro svoje krásné květy je celosvětově pěstována jako okrasná rostlina. Je známá rovněž pod názvem „andělské trouby“. Mezi nejznámější druhy patří B. insignis a B. sanguinea. V některých částech Jižní Ameriky se poměrně běžně používá jako přísada do ayahuascy a účinnými látkami jsou opět tropanové alkaloidy skopolamin, atropin a hyoscyamin. Příkladem kmene, který Borrachero používá je Kachinaua žijící v Brazílii.
Pod názvem Borrachero se můžeme setkat i s jinými rostlinami. Jmenujme třeba Iochroma fuchsioides, což je vzácný druh Brugmansie, který se pro svoje krásné červenožluté květy označuje jako „hořící keř“. Používá se samostatně nebo jako přísada do rituálních nápojů na vysočinách Jižní Ameriky, zejména v Kolumbii.
Árbol de los brujos (Latua pubiflora)
Další rostlinou obsahující tropanové alkaloidy je Latua pubiflora. Vybral jsem ji jako posledního zástupce rostlin obsahujících tropanové alkaloidy, protože její nebezpečnost a způsob použití se dostal až do místního názvu. Árbol znamená strom a pod pojmem brujos se rozumí lidé praktikující „černou magii“. Volně a poněkud knižně bychom mohli tedy název přeložit jako „strom temných mágů“. Kmen s tradici jeho užívání je například Mapuche v Chile.
Kambo, Sapo (sekret žáby Phyllomedusa bicolor)
Phyllomedusa bicolor je žába patřící do čeledi rosničkovitých (Hylidae) a řadí se mezi takzvané stromové žáby. Její sekret obsahuje celou řadu opioidních peptidů jako například deltorfiny, dermorfin a jiné.
V kulturách Střední a Jižní Ameriky se tento sekret používal k navození stavů rozšířeného vědomí a někde je tato tradice stále živá. Tradičně se jed užívá subkutánně, neboli do podkoží. Technicky se to provádí dvěma způsoby: buď se kůže nejčastěji na rameni popálí a následně se do popáleniny jed vetře nebo se kůže prorazí dřevěnou jehlicí, která je napuštěna jedem. Neošamani jdou s dobou a používají injekční stříkačky. Způsob podání má stejný mechanismus, jakým si například diabetici podávají inzulin.
Věří se, že takto cíleně podaný jed přináší štěstí lovcům, zvyšuje sílu a vytrvalost a to nejen v kontextu loveckém, válečnickém, ale také sexuálním. Rituály se stále praktikují v Brazílii, Bolívii, Peru, Venezuele a Francouzské Guyaně.
Jed se získává tak, že curandero žábu odchytí, přiváže za končetiny a otírá jí dřevěné jehlice o jedové žlázy. Následně žábu vypustí do volné přírody. S žábou je zacházeno velice opatrně a s velkou úctou, jako by byla součástí kmene. Věří se, že poranění žáby nebo neuctivé chování během odebírání jedu by rozzlobilo zvířecí duchy.
Jed obsahuje celou řadu látek nejčastěji peptidové struktury, jmenujme například phyllocaerulein, phyllomedusin, phyllokinin a již zmíněné opioidy.
Ropucha obrovská (Bufo marinus)
V poslední době se těší velké popularitě ropucha koloradská neboli Bufo alvarius, žijící na hranici Spojených států amerických a Mexika. Neprávem se přitom opomíjí její příbuzná ropucha obrovská (Bufo marinus nebo rovněž Rhinella marina).
Ropucha obrovská byla využívána lidmi jako zdroj psychoaktivního sekretu a také se používala k hubení hmyzu pro svoji velkou chuť k jídlu. Je schopna významně redukovat populaci hmyzu a pro tento účel byla vypouštěna na třtinových plantážích. Od toho získala své anglické jméno cane toad neboli třtinová ropucha.
Přirozeně se vyskytuje ve Střední Americe a severní části Jižní Ameriky asi po úroveň jižního Peru. Její současný výskyt je ale mnohem širší z důvodu umělého vysazování a představuje ekologický problém, protože je velice agresivním druhem a na mnoha místech nemá přirozené nepřátele.
Ačkoli její jed obsahuje bufotenin (5-OH-DMT) a 5-MeO-DMT, obsahuje je v menší koncentraci než sekret Bufo alvarius. Obsahuje také vyšší koncentrace nejrůznějších toxinů. Obecně se složky sekretu ropuch dělí na dvě velké skupiny a to bufotoxiny (chemicky povětšinou glykosidy) a psychoaktivní látky (alkaloidy, konkrétně tryptaminy).
Mezi bufotoxiny se řadí například bufogenin, marinobufagenin, arenobufagin, cinobufagin a další. Bufotoxiny mají stejný mechanismus účinku jako srdeční glykosidy a toxiny náprstníku (Digitalis spp.). Ovlivňují transport vápenatých iontů v srdci, které se hromadí, zesiluje se systola a prodlužuje se diastola. Výsledkem jsou arytmie, extrasystoly, fibrilace a nakonec dochází k zástavě srdce.
Asi v žádném sekretu žáby není dost jedu, aby došlo k úmrtí člověka. Na druhou stranu u člověka s nemocným srdcem by mohlo dojít k vyvolání arytmie nebo zhoršení arytmie stávající. Platí to pro ropuchy obecně. Bufo marinus v tomto kontextu patří mezi nebezpečnější, protože bufotoxinů produkuje poměrně velké množství, Bufo alvarius je podobně nebezpečná. V Evropě žijící ropuchy jako například v České republice se vyskytující ropucha obecná (Bufo bufo) obsahují obě složky sekretu v minimální koncentraci.
Psychedelické ryby
Dalšími živočichy obsahujícími psychoaktivní substance jsou ryby. Druhy obsahující látky měnící vědomí se vyskytují prakticky celosvětově. Například můžeme uvést Mugil cephalus, Neomyxus chaptalli a Mulloidichthys samoensis. Neexistuje jasný důkaz užívání těchto ryb pobřežními kulturami Střední a Jižní Ameriky. Nicméně v ústní tradici mnoha národů obývajících pobřežní oblasti můžeme slyšet zmínky o rituálech využívajících ryby. Pokud bychom vzali výzkum psychedelických substancí jako celek, pak ryby jsou jeho nejméně prozkoumanou částí a nevíme o nich skoro nic. Někteří vědci dokonce spekulují, že delfíni tyto ryby cíleně loví a vyvolávají si tak změny vědomí. Jednalo by se tak o další prokázané užívání psychedelik zvířaty. Asi nejznámějším příkladem je pojídaní rostlin obsahujících DMT kočkovitými šelmami Jižní a Střední Ameriky.
Víceméně důvěryhodné zprávy o užívání psychoaktivních ryb můžeme najít v tradicích Hawaje, Jižní Afriky a Norfolku.
Závěrem
V článku jsem se pokusil ukázat užívání psychedelik ve Střední a Jižní Americe v širším rámci než je obvyklé. Rád bych, aby se dostaly do širšího povědomí i jiné přípravky než jen notoricky známé kaktusy, houby a ayahuasca.
Téma jsem se pokusil uchopit stručně a o méně důležitých rostlinách jsem ani nepsal. Dále jsem nepsal o prostředcích, ke kterým prakticky neexistuje literatura. Dávní objevitelé Amazonie například popsali pojídání larev určitých motýlů, které měly prý rovněž psychoaktivní účinky. Bohužel se mi k tomuto tématu nepodařilo sehnat dostatek literatury.
Etnobotanikou Jižní a Střední Ameriky se zabývám asi deset let, účastnil jsem se expedic a mnoho viděl na vlastní oči. Přečetl jsem desítky knih a stovky článků, ale vůbec nemám pocit, že bych byl odborníkem na problematiku. Téma je natolik široké, že je v podstatě nemožné ho obsáhnout byť za celý život. Neustále se dozvídám něco nového a něco málo jsem se přiučil i při kompletaci literatury k článku. Svojí prací se snažím vědění o etnobotanice rozšiřovat a těmito články se snažím téma také popularizovat, protože etnobotanika je důležitou a nedílnou součástí lidské historie.
Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost
29. 4. 2018
Doporučená literatura:
– RICHARD EVANS SCHULTES. Hallucinogenic plants. New York: Golden Press, 1976. ISBN 9780307643629.
– SCHULTES, Richard Evans. a Albert HOFMANN. Plants of the gods: their sacred, healing, and hallucinogenic powers. Rochester, Vt.: Distributed to the book trade in the U.S. by American International Distribution, 1992. ISBN 9780892814060.
– OTT, Jonathan. Pharmacotheon: entheogenic drugs, their plant sources and history. 2nd ed., densified. Kennewick: Natural Products, 1996. ISBN 9780961423490.
– DEN BRAVE, Paul S, Eugéne BRUINS a Maarten W G A BRONKHORST. Phyllomedusa bicolor skin secretion and the Kambô ritual. Journal of Venomous Animals and Toxins including Tropical Diseases [online]. 2014, 20(1), 40- [cit. 2018-05-01]. DOI: 10.1186/1678-9199-20-40. ISSN 1678-9199. Dostupné z: http://jvat.biomedcentral.com/articles/10.1186/1678-9199-20-40
– MACRAE, W.Donald a G.H.Neil TOWERS. Justicia pectoralis: A study of the basis for its use as a hallucinogenic snuff ingredient. Journal of Ethnopharmacology [online]. 1984, 12(1), 93-111 [cit. 2018-05-01]. DOI: 10.1016/0378-8741(84)90088-6. ISSN 03788741. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/0378874184900886
– KNOBLOCH, Patricia J. Wari Ritual Power at Conchopata: An Interpretation of Anadenanthera Colubrina Iconography. Latin American Antiquity [online]. 2000, 11(04), 387-402 [cit. 2018-05-01]. DOI: 10.2307/972003. ISSN 1045-6635. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S1045663500006234/type/journal_article
– WEIL, Andrew T. a Wade DAVIS. Bufo alvarius: a potent hallucinogen of animal origin. Journal of Ethnopharmacology [online]. 1994, 41(1-2), 1-8 [cit. 2018-05-01]. DOI: 10.1016/0378-8741(94)90051-5. ISSN 03788741. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/0378874194900515
– CAROD-ARTAL, F.J. Hallucinogenic drugs in pre-Columbian Mesoamerican cultures. Neurología (English Edition) [online]. 2015, 30(1), 42-49 [cit. 2018-05-01]. DOI: 10.1016/j.nrleng.2011.07.010. ISSN 21735808. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S2173580814001527
– Elisa Guerra-Doce (2015) Psychoactive Substances in Prehistoric Times: Examining the Archaeological Evidence, Time and Mind, 8:1, 91-112
– Grob, CH.M. 1998. Psychiatric research with hallucinogens: what have we learned? D.E. (ed.) Nichols. The Heffter review of psychedelic research, volume 1. Santa Fe : The Heffter Research Institute, 1998.