„Meditace je příprava k témuž cíli, po kterém se toužilo a který byl dosažen v eleusinských mystériích. Podle toho se zdá v budoucnosti proveditelné, že za pomoci LSD bude mystická vize, vrchol meditace, přístupná zvyšujícímu se počtu lidí. Vidím pravý význam LSD v možnosti získání materiální pomoci pro meditaci, mířící k mystické zkušenosti, hlubší obsáhlejší realitě.“ —Albert Hofmann
Hofmann, mystické poznání a LSD
Ve své knize „LSD, mé nezvedené dítě“ se švýcarský chemik a objevitel LSD Albert Hofmann (1906–2008) zabýval nejen přírodovědnými a medicínskými, ale i filosofickými a náboženskými aspekty psychedelik. Za nejvýznamnější výstup svých vlastních experimentů s užíváním LSD a jiných psychedelik, zejména psilocybinu, považoval zjištění, že existuje mnoho různých náhledů na skutečnost i rozdílných chápání subjektu, který je zakouší. Naše běžná každodenní realita je jen jednou z mnoha možných. Psychedelika přitom dokáží podle Hofmanna měnit „vlnovou délku“ našeho způsobu vnímání skutečnosti. A tato jejich vlastnost měla přirozeně za následek jejich uctívání různými kulturami jako posvátných nástrojů mystického poznání.
Co to ale vlastně je ta záhadná, jedněmi vychvalovaná a druhými zase zatracovaná, mystika? Hofmannův slavný krajan psycholog Carl Gustav Jung vysvětluje esenci mystického-celostního chápání světa na příkladu dvou základních filosoficko-vědeckých pojmů, vědomí (duše, psýché) a hmoty: „Poněvadž psýché a hmota jsou obsaženy v jednom a témž světě, navíc jsou v neustálém vzájemném styku… existuje nejen možnost, ale dokonce určitá pravděpodobnost, že hmota a psýché jsou dva různé aspekty jedné a téže věci.“ Stručně a jasně řečeno. Vše je propojeno. Vše je ve své nejhlubší podstatě „Jedno“. Když to rozvedeme trochu více, můžeme mystický přístup k poznání, jak ho nalézáme napříč mnoha kulturami lidstva, definovat následovně:
1. Skutečné, nejúplnější poznání může člověku přinést pouze bezprostřední osobní zkušenost věcí, nad nimiž se zamýšlí a které zkoumá. Pouhá teorie a filosofování zde nestačí.
2. Rozumová či pojmová analýza je v praktickém životě nepostradatelná, ale pokud jde o poznání nejzazší povahy skutečnosti samotné, intelekt nás může dovést vždy jen k branám přímého, neverbálního poznání – k branám mystické zkušenosti.
3. Univerzálním jádrem mystické zkušenosti, sdíleným mnoha různými kulturami lidstva, je blažené, trvale naplňující a slovy nepopsatelné uvědomění si jednoty pozorovatele a pozorovaného, sebe a světa, všeho života a bytí.
4. Tato vnitřní jednota všech dualit a protikladů je dle mystiků nejzazší vnímatelnou a věčnou podstatou veškeré skutečnosti.
5. Není důležité, jestli tuto podstatu lidé nazývají Tao, Velký Duch, příroda, hmota, Bůh, nirvána atd. To vše jsou jen nálepky, které dává „bezejmennému tajemství“ lidské myšlení.
A jak to vše souvisí s LSD? Albert Hofmann svůj pohled na průnik psychedelické a mystické zkušenosti shrnul těmito slovy: „Ego a vnější svět jsou v normálním stavu vnímání, v normální realitě, odděleny; člověk stojí tváří v tvář vnějšímu světu; to je účelem. Ve stavu LSD se hranice mezi zážitkem sebe sama a vnějším světem více méně ztrácejí… Část „já“ proniká do vnějšího světa, do věcí, které začínají ožívat, začínají dostávat jiný, hlubší význam. To může být považováno za blaženou nebo zlověstnou, hrůzně zbarvenou transformaci, vedoucí ke ztrátě důvěrně známého ega. V lepším případě nové ego cítí blažené splynutí s věcmi vnějšího světa, a proto také s ostatními bytostmi. Tato zkušenost jednoty s vnějším světem může zesílit natolik, že člověk cítí sounáležitost svého bytí s vesmírem. Tento stav … je analogický ke spontánnímu náboženskému osvícení, k unio mystica. V obou případech … je zakušen záblesk transcendentální reality, ve které je „já“ a vesmír, vysílač a přijímač, v jednotě.“
Můžeme se v této souvislosti zeptat: Kam až vlastně sahají hranice naší bytosti? K našemu jazyku a rtům nebo až do nedozírných hloubek půdy, z níž se rodí potrava, ze které se utváří, roste a do níž se zase navrací naše tělo? K povrchu našich očí nebo až ke Slunci, měsíci a hvězdám, které do nás vstupují v podobě tepla a světla a umožňují nám vůbec žít a cokoli vnímat? Kde jsou přesně hranice naší mysli? Ohraničuje ji náš mozek nebo naše mysl neustále interaguje s okolím, pohybuje se a rozšiřuje spolu s tím, co vše dokážeme do svého nitra pojmout? Jeden ze zakladatelů zen buddhismu Chuej-neng prohlásil, že lidské „srdce je velké tím, co všechno dokáže obejmout“. Co vše dokáže obejmout to naše? Pokud je to analytický rozum i vše-sjednocující mystický cit, pak pro nás věda a spiritualita nebudou v žádném rozporu. Tak jako nebyly pro Alberta Hofmanna a mnohé jiné.
Mystika, věda a obyčejný život
Dobré je ovšem vědět i to, v čem se spirituální a vědecký přístup ke skutečnosti různí. Mystické poznání se od toho vědeckého odlišuje především tím, že není založeno na neosobním, takzvaně objektivním pozorování, intelektuální analýze a rozumové abstrakci, ale naopak na radikálně osobním-subjektivním prožitku, spatření (vizi) a neverbálním uvědomění si podstaty sebe sama. Tuto podstatu nelze dle mystiků uchopit objektivně, zvenčí, jako nějaký předmět, který je od nás oddělen. Nemůžeme se od své vlastní podstaty oddělit a pak ji nezaujatě pozorovat. To není možné. Vědeckou metodou můžeme zkoumat cokoliv jiného, ale ne živoucí podstatu sebe sama nebo přesněji řečeno podstatu jediné nám dané skutečnosti, kterou někdy nazýváme „já“ a jindy zase „ne-já“ (svět).
Mnich Kjóšo přišel k mistru Genšovi, aby se u něho učil. Zeptal se, jak má vstoupit do (pochopení mystické pravdy) zenu. Mistr reagoval otázkou: „Slyšíte bublání tamté bystřiny?“ „Ano, slyším.“ „Tak vstupte do zenu odtud!“ Později vyprávěl tuto historku student Kjó zase svému zenovému učiteli a zeptal se ho: „Co kdyby Kjóšo tehdy řekl, že to bublání neslyší? Co by mu na to Genša odpověděl?“ Tu učitel náhle vykřikl: „Pane Kjó!“ „Ano mistře,“ odpověděl žák. „Vstupte do zenu odtud!“ Jinak řečeno, mystiku primárně nezajímá pohled na skutečnost skrze mentální filtry představ, očekávání, myšlenkových konstrukcí a pojmových map. Mystik chce zakusit realitu přímo. Touží do podstaty věcí nahlédnout, ne o ní jen přemýšlet. Nezajímá ho teoretizování o tom či onom, o minulosti a budoucnosti, o vhodných názvech a formulacích, ale neodolatelně ho vábí, jako včelu květ, ta nejpřímější možná zkušenost přítomného „teď a tady“. Neboť vnitřně cítí, že právě zde se skrývá pochopení nejzazší podstaty skutečnosti: v jejím bezprostředním prožití, nikoli v její slovní analýze.
Kulisy tohoto věčného „teď a tady“ se neustále mění, ale jeho základ je stále stejný. Tím je primární, nerozlišené, předverbální, vědomí všech přicházejících a odcházejících jevů. Toto vědomí je pro mystika čímsi neustále přítomným, vše prostupujícím. V hinduistické advaita-védántě je toto vědomí přirovnáváno k plátnu, na kterém je dynamicky malován či promítán vesmír. Teističtí mystikové tíhnou ke ztotožňování tohoto plátna s prapůvodní, nejobsáhlejší kosmickou bytostí, „Bohem“. Buddhisté toto plátno, bez náboženského sentimentu, nazývají „Prázdnotou“ nebo, když chtějí zdůraznit jeho tvůrčí povahu, „Myslí“. Sama ze sebe tato „prázdná kosmická mysl” vytváří vše, co se v ní objevuje. Stvořitel a stvoření od sebe nejsou odděleni, ale jsou dvěma aspekty téhož. Tak jako Jungova psýché a hmota nebo Hofmannův vysílač (já) a přijímač (svět). Jedno bez druhého nedává příliš smysl.
Základem mystického poznání musí být ale vždy přímá zkušenost a nikdy ne jen pouhé – jakkoli zbožné – fantazírování, teoretizování, spekulování nebo přejímání hotových pravd od druhých. Osobní zkušenost je pro klasickou mystiku vším. A tou vůbec nejprimárnější zkušeností je pro ní vědomí přirozené jednoty a propojenosti všech bytostí s jejich vnějším prostředím, s oduševnělou přírodou, s níž jsme jako lidé každou vteřinu našich životů nekonečnými způsoby propojeni. Pokud je tato jednota prožívána vědomě, přináší to vnitřní mír, moudrost a empatii. Pro praktický život, jak upozorňuje Hofmann, je ale sebestředné prožívání nás samých, jako z celku jasně vydělených individualit, nutné. Jinak žít ani neumíme. Mystické poznání toto nijak nenarušuje. Pouze lidskému životu přidává jakoby rozměr navíc, vědomí jednoty člověka s veškerenstvem. A pokud takové poznání lidé nemají nebo po něm ani neprahnou? Vlastně se nic neděje, říkají například zenoví buddhisté. S vesmírem jsme spojeni, ať už si toho jsme vědomi nebo ne. Obdobně můžeme říci, že ne každý člověk má potřebu stát se třeba jaderným fyzikem, ale všichni lidé žijí ve světě stejných jevů a zákonů, které fyzika zkoumá. Nikdo se jistě nemusí stát Einsteinem ani Buddhou, aby prožil naplněný život.
Eleusinská mystéria, kykeón a nesmrtelnost
Navozování mystické vize pomocí psychedelik hrálo podle Hofmanna důležitou roli v eleusinských mystériích. Ta se ve starověku konala nedaleko od Athén a téměř po dva tisíce let silně ovlivňovala náboženský život v Řecku i jeho okolí a prošlo jimi mnoho běžných lidí i učenců jako byl filozof Platón, římský historik Cicero nebo císař Marcus Aurelius a mnoho dalších osobností antiky. Počet zasvěcenců během jedné slavnosti šel údajně až do desetitisíců. Všichni užívali nápoj zvaný kykeón. A i když přímých důkazů není nazbyt, mnohé nasvědčuje tomu, že nápoj připravovaný z obilí, máty atd. měl psychedelické účinky. Ty měl podle Hofmanna pravděpodobně způsobovat obilný námel, který obsahuje LSA, látku podobnou LSD. Dle jiných badatelů se také mohlo jednat o psilocybinové houby.
Podstatnější než přesné složení kykeónu jsou pro nás ale jeho účinky, respektive průběh a účinky celého rituálního komplexu známého jako eleusinská mystéria. Ta byla slavena na počest bohyně obilí, plodnosti a zemědělství Déméter, manželky vládce bohů Dia, a jejich dcery Persefoné-Koré. Koré, „Dívka“, byla unesena vládcem záhrobí Plútónem do podsvětí, ale každé jaro se vrací zpět na zemi, aby vždy znovu k životu probudila spící, „mrtvou“ zimní vegetaci. Zasvěcenci zřejmě sledovali příběh bohyně podávaný formou hraného dramatu a vnitřně se přitom ztotožňovali s věčným cyklem přírodního koloběhu a nesmrtelností uctívaných božstev (přírodních sil). O přesném průběhu obřadů měli zakázáno mluvit a tak o nich máme spíše nepřímé zprávy. Podle našeho předního znalce antické kultury Radislava Hoška se předpokládá, že mystéria završoval ve starověku velmi populární hieros gamos – posvátný sňatek božstev, předváděné milostné spojení Démétry a Dia. Slavnost také zrovnoprávňovala a spojovala všechny lidi, neboť byla přístupná mužům i ženám, domácím i cizincům, dokonce i otrokům. Jedinou podmínkou byla rituální příprava a očista. „Mysteria tím navozovala venkovskou pohodu známou z Homéra, i mír, který ze současné společnosti vymizel. Toto společenské poslání Eleusiny spolu s věčnou touhou po poznání smyslu života a smrti proměnilo místní mystéria v celořeckou záležitost,“ uzavírá Hošek a připomíná, že vedle těch eleusinských existovala v antice ještě řada dalších mystérií, o kterých toho víme ale ještě méně.
Podle Hoška překonala mystéria v Eleusině snad i věhlas Delfské věštírny. S jistou nadsázkou tak můžeme říci, že zatímco Delfské kněžky vyzývaly Řeky, aby „poznali sami sebe“, tak v Eleusině se titíž Řekové učili, jak dojít k poznání, které je přesahuje. Starověký historik Pindaros, jenž údajně mystérii také prošel, to komentoval slovy: „Každý, kdo viděl svaté věci v Eleusině a po smrti přijde zpátky do země, bude šťastný, protože zná konec života a zná nový božský začátek.“ Toto probíhalo v Eleusině až do roku 392 n. l., kdy císař Theodosios I. svatyni uzavřel a mystéria zakázal, neboť prý odporovala novému státnímu náboženství Římské říše, křesťanství. Tak pomalu započal středověk a moudrost Eleusiny byla ztracena v ruinách chrámů a mlhách bájí. Dnes ji se vzrušením znovu objevujeme a jak říká Hofmann: „kulturně historický význam eleusinského mystéria… může být stěží přeceněn. Zde získal trpící lidský druh lék pro svůj rozumový, předmětový rozštěp intelektu, v celkové mystické zkušenosti, která ho nechá věřit v nesmrtelnost, ve věčnou existenci.“
Krize západní civilizace … a možnosti její mystické léčby?
Albert Hofmann se sám považoval za křesťana, jehož víra byla utvářena Kristovým učením o „Duchu pravdy“. Ten prý Hofmannovi poskytoval nejen duchovní útěchu, ale také ho vedl k přírodovědnému bádání a lepšímu porozumění vesmíru a „…našeho bytí s nejhlubší, nejobsáhlejší realitou, Bohem.“ Evropská civilizace však podle Hofmanna od sebe tragickým způsobem náboženství a vědu, ducha a hmotu oddělila: jednostranně, příliš duchovně chápané křesťanství svým dualismem stvořitele (ducha) a stvoření (hmoty) zapříčinilo smazání eleusinského dědictví, zbavilo přírodu její posvátnosti a člověka od ní odcizilo. Moderní materialismus je už jen logickým důsledkem: Nejprve jsme přehnanou úctou k věcem duchovním pozbyli vědomí posvátnosti přírody a poté zase naopak přehnanou úctou k věcem materiálním ztratili ze zřetele věčný pramen bytí. Různými způsoby pojímaná jednota člověka s vesmírným celkem a jeho věčná existence, starými kulturami tak slavnostně přijímaná, se mnoha moderním lidem „srazila“ na jediný krátký život, jako nedbale vypraný svetr. Stále ho ještě na sebe obléknou, ale je jim v něm nějak úzko.
Podle Hofmanna by to mohla být, vedle například zen buddhistické moudrosti, právě posvátná psychedelika, která by mohla pomoci vyléčit rozpolcenou, buď přehnanou zbožností nebo extrémním mamonem nemocnou a vůči přírodě sebevražedně arogantní Západní civilizaci. Podle otce LSD by Západu mohlo pomoci větší rozšíření mystické zkušenosti dosahované synergickým působením meditační praxe a psychedelických rituálů – znovuoživení posvátného vnímání přírody a lidského místa v ní, jak bylo po staletí slaveno v Eleusině nebo jinde ve světě. Proto se Hofmann zajímal i o dosud živé tradice psychedelické mystiky, zejména ty v Mexiku, a jako chemik se podílel na studiu a uvedení jejich posvátných medicín do západního světa.
Všeobecná způsobilost pro mystické poznání patří podle Hofmanna k podstatě lidské duchovnosti. „Lidská duše je přirozeně náboženská,“ říká podobně Jung. Každý člověk je však jedinečný. Každý máme různá nadání a povahové rysy. Ne všem je blízké meditovat v klasickém stylu křesťanské, buddhistické či jiné mystiky. Ale téměř každý je podle Hofmanna schopen absolvovat v naplánovaném čase a na určeném místě zkušenost podobnou té, která byla dostupná nemalému počtu zasvěcenců v Eleusině za pomoci psychedelik. „Jejich charakteristickou vlastností je právě schopnost odstranit hranice mezi ‚já‘ a vnějším světem v extatické, emotivní zkušenosti,“ a proto „po patřičných vnitřních a vnějších přípravách… je možno evokovat mystickou zkušenost podle plánu,“ tvrdí Hofmann.
Hofmann, Huxley a „umění rozdávat lásku a inteligenci“
Podobné myšlenky hlásal i britský romanopisec a mystický filozof Aldous Huxley (1894–1963), proslulý uměleckým zachycením svých experimentů s peyotlovým mezkalinem. Poté, co se s mezkalinem seznámil, užíval Huxley toto klasické psychedelikum a později i LSD svátečně až do konce svého života po vzoru členů peyotlové Církve domorodých Američanů. Podobně jako na své přátele etnomykology manžele Wassonovy, s nimiž Hofmanna spojoval zájem o psilocybinovové houby i Eleusinu, vzpomíná Hofmann i na své vřelé vztahy s Huxleym. Zmiňuje dopis, který mu Huxley zaslal v roce 1962. Literát v něm vyjadřoval naději ohledně širokého využívání psychedelických inspirací formou aplikovaného mysticismu. Huxley zde mimo jiné píše: „To, co musí být vyvinuto, je v podstatě umění rozdávat lásku a inteligenci, která je brána z vizí a zážitků sebetranscendence a vzájemnosti s Vesmírem…“
Takováto idea byla jistě blízká i Hofmannovi, i když ji jako přírodovědec vyjadřoval po svém. „Na poli, v lese a ve světě zvířat, poskytujícím útočiště, vskutku v každé zahradě, je realita zřejmá a je nekonečně více pravá, starší, hlubší a zázračnější, než všechno učiněné lidmi, a takto stále vytrvá, i když neživý mechanický a betonový svět znovu vyprchá, zrezne a zřítí se. V pučení, růstu, květu, plození, smrti a obnovení rostlin v jejich vztahu ke slunci, jehož světlo je schopno se změnit do chemicky spoutané energie, do tvaru organických sloučenin, ze kterých je potom zbudováno vše živé na zemi; v bytostech rostlin je ta samá tajemná, nevyčerpatelná věčná životní energie, která nás přenáší dopředu a zase zpět ve svém lůně a ve které jsme na stejné lodi, jako všechny ostatní živé bytosti…“ říká Hofmann a nakonec zdůrazňuje: „Co je dnes potřeba, je zásadní znovuzažití jednoty všech živých věcí…“
Pro výše citovaná slova si oba muži zaslouží být nazýváni, v případě Hofmanna, nejen významným vědcem a, co se týče Huxleyho, geniálním umělcem, ale oba dva také velkými mystiky a ideovými průkopníky moderní psychedelické spirituality. V současnosti je stále více a více zřejmé, že takové hnutí již v Evropě reálně existuje, i když působí převážně neformálně, v undergroundu. To je s ohledem na kriminalizaci psychedelických svátostí inkvizičně zastaralými zákony pochopitelné. Jen málokdo se chce stát dalším Timothy Learym. Namísto nejisté revolty přišla s miléniem sebevědomá psychedelická renesance, věda, terapie a osvěta. A nedávný vývoj v obou Amerikách naznačuje, že je jen otázkou času, kdy evropští vyznavači mystiky, vycházející z myšlenek Hofmanna, Huxleyho a dalších, zformují své organizace a vynutí si respektování své cesty, tak jako to za Atlantikem již učinili jejich spřízněnci z peyotlových a ayahuaskových církví nebo v Africe vyznavači kultu bwiti. Touha lidí po svobodě ducha se nedá zastavit. Ale to, jestli se z nějakého náboženství (ne)stane Freudova „kolektivní neuróza“, Marxovo „opium lidstva“ anebo spíše Hofmannovo a Huxleyho „umění rozdávat lásku a inteligenci“, bude vždy záležet jen na jeho následovnících samotných.
Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost
Literatura:
Albert Hofmann, LSD – mé nezvedené dítě, Praha: PROFESS, 1997.
R. Gordon Wasson, Albert Hofmann, Carl A. P. Ruck, The Road to Eleusis: Unveiling the Secret of the Mysteries, Berkeley: North Atlantic Books, 2008.
Carl Gustav Jung, Člověk a duše, Praha: ACADEMIA, 1995.
Tribunová sútra šestého patriarchy, Praha: Vyšehrad, 1999.
Jiří Navrátil, Uvedení do Zenu, Praha: Dialog, 1990.
Radislav Hošek, Náboženství antického Řecka, Praha: Vyšehrad, 2004.
Ivan Valencic, Has the Mystery of the Eleusinian Mysteries been solved?, Yearbook for Ethnomedicine and the Study of Consciousness, Issue 3, 1994, VWB – Verlag für Wissenschaft und Bildung, 1995.
Aldous Huxley, Brány vnímání, Nebe a peklo, Praha: DharmaGaia, 1999.
Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme.