Zjevnému náboženskému užívání přírodních psychedelik (entheogenů) bezesporu vévodí americký dvojkontinent. Současnou entheogenní religiozitu domorodých národů zde představují původní i inovované podoby domorodého šamanismu: především užívání rostlinné směsi ayahuaska v Amazonii a kaktusu peyotl od Mexika až po Kanadu. Zdejší šamani mají entheogeny za „rostlinné učitele“ a prostředky komunikace se světem duchů.
Šamanismus a psychedelika
Obecně vzato, šamanismus není žádným uceleným náboženským systémem, ale jedná se o pestrý soubor extatických a léčitelských technik, rozšířených v mnoha variacích v různých částech světa. Ideovým podkladem šamanismu bývá obvykle animismus – víra v to, že celý svět je prodchnut životem a zabydlen duchovními bytostmi (duchy předků, zvířat, rostlin, nebeských těles atd.). Cílem šamanů je navázání komunikace se skrytým světem duchů a získání jejich pomoci v běžném životě. Psychoaktivní látky k šamanismu nutně patřit nemusí a často ani v minulosti nepatřily, i když se s postupem času úspěšně šířily i do oblastí, kde původně využívány nebyly. Učebnicovým příkladem procesu „psychedelizace šamanismu“ je peyotl, jenž z Mexika během několika staletí pronikl takřka mezi všechny domorodé kmeny Severní Ameriky. Někteří badatelé podobně hovoří o postupném šíření ayahuaskového šamanismu a jeho přijetí mnoha jihoamerickými národy, které ho dříve neznaly.
Tezi o úpadku dávného „zlatého věku“ šamanismu a nahrazování původního „čistého transu“ snadnější cestou změny vědomí pomocí konopí a dalších psychoaktivních látek atd. vyslovil v polovině 20. století ve svém klasickém díle Šamanismus a archaické techniky extáze zakladatel moderní evropské religionistiky Mircea Eliadeho. S dalším vývojem vědeckého bádání se dnes může takové tvrzení jevit jako minimálně diskutabilní. Nicméně Eliade měl pravdu v tom, že šamanské techniky extáze podporu pomocí psychedelik či jiných substancí (zejména alkoholu a tabáku) nutně nevyžadují. V mnoha kulturách se bez nich šamani obešli a jejich rozšíření, pokud k němu vůbec došlo, bylo často až pozdější inovací.
Například v tradičních kulturách střední a zejména severní Asie je extáze dosahováno především transovním bubnováním, zpěvem a tancem. Přitom tyto kultury jsou považovány za nejvíce šamanské na světě. Slovo šaman, doslova „ten, který vidí (ve tmě)“, pochází od přírodních národů Sibiře a čistě technicky vzato, je ryzí šamanismus spojen právě s touto oblastí. Užívání psychoaktivní muchomůrky červené (nejen) šamany je na Sibiři sice dobře zdokumentované, ale zdá se, že jeho role není zas až tak zásadní. Protipólem nehostinného severu s minimálními či žádnými lokálními zdroji entheogenů jsou pak přirozeně tropy, například ty jihoamerické.
Když to opravdu velice zjednodušíme, tak můžeme říci, že chladnému šamanskému severu vévodí buben z kůže mýtického zvířecího předka (nejčastěji jelena, soba či koně atd.). Nejde ale jen o obyčejný hudební nástroj, ale o skutečný magický prostředek, jenž ožívá během šamanova extatického bubnování – a doslova se stává šamanovým průvodcem do světa změněného vědomí, vizí a duchů. Naproti tomu v horkých tropech šaman drží v ruce spíše chřestidlo a své mystické cesty uskutečňuje s pomocí duchovních entit, které přebývají v bujně zde rostoucích entheogenech. Dnes již mnoho z podobných generalizací, které nebyly nikdy zcela přesné ani v minulosti, neplatí kvůli globalizaci.
Šamanismus a náboženské představy amazonských domorodců
Jihoamerický šamanismus obsahuje podle Eliadeho všechny univerzální a často nesmírně archaické šamanské motivy známé z jiných částí světa (Sibiře, Austrálie atd.), například šamanovo vyvolení prostřednictvím iniciační nemoci, rituální smrti a zmrtvýchvstání, vpravení kouzelných látek do šamanova těla, výstup na nebesa kvůli seznámení nejvyššího boha s potřebami společenství, léčení sáním krve nebo hledáním ztracené duše nemocného, doprovázení zemřelých na onen svět atd. Navíc však, zřejmě jako nikde jinde na světě, jsou v Jižní Americe využívána psychedelika, zejména ayahuaska, ale i další. Významná role zde připadá i tabáku, který je někdy prohlašován za vůbec nejsposvátnější bylinu celé Ameriky.
Pokud ale chceme lépe porozumět amazonskému šamanismu, musíme se seznámit nejen se šamanskými technikami, ale také s hlavními náboženskými představami domorodců, které tvoří širší kulturní základnu šamanistické praxe. Eliade tyto představy, dobře zdokumentované ve zprávách řady antropologů, shrnuje takto: „Základní v náboženské zkušenosti Indiánů tropického pralesa je existence neviditelného vesmíru, který je nad každodenním světem a je přístupný skrze změněné stavy vědomí, jako je sen, vytržení, vidění … atd., nebo dále v důsledku mystické predispozice přirozené nebo získané zvláštním tréninkem. Překrývání světů způsobuje, že bytosti z jiného světa na sebe berou zvířecí podoby, například kajmana, anakondy, jaguára… v nichž jen odborníci mohou rozeznat vyšší podstatu. Všechno však může mít přesah do neviditelného a (například) Sanemové z hranic mezi Brazílií a Venezuelou rozlišují osm kategorií hewkula neboli skrytých bytostí.“ Mezi duchovními bytostmi mají v některých kmenech velký význam například „páni zvířat“, kteří vládnou nad stavy příslušné lovné fauny. Stejně tak jsou důležití duchové předků, kteří se neviditelně účastní života společenství živých, mohou někdy živé strašit, ale také jim být užiteční.
Známý americký odborník na domorodé entheogeny Ralph Metzner ve své knize Ayahuaska jako lék upozorňuje na to, že domorodci pracující s ayahuaskou často tvrdí, že všechny jejich vědomosti o bylinách jim byly předány duchy rostlin, lesa a zvířat (některé kmeny mluví také o učitelích z hvězd a podobně). Také samotné šamanské léčení údajně probíhá především zásluhou těchto duchů a učitelů, které šaman vyvolává prostřednictvím rituálu, užití entheogenu a zpěvu písní. To, co skutečně léčí je sama „spirituální podstata léčivých rostlin“. Takovéto pojetí Metzner přirovnává k principům, jež hlásal německý lékař a zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann. Entheogenní šaman či léčitel, respektive v jihoamerické kulturní oblasti takzvaný curandero nebo, pokud pracuje specificky s ayahuaskou, ayahuascero, je v takovém náboženském rámci prostředníkem léčivé moci pocházející ze světa přírodních duchů nebo také „rostlinných učitelů“. Zcela zásadní je proto jeho schopnost umět s tímto světem efektivně komunikovat.
Při ayahuaskových a jiných entheogenních domorodých rituálech má zásadní roli šamanův zpěv, jehož rychlý rytmus se podobá transovnímu bubnování typickému pro šamanismus severských oblastí Ameriky, Evropy a Asie. Ayahuaskové písně se dnes nazývají íkaros (icaros), šaman se je učí během svého zasvěcování a považuje je za „písně duchů“. Metzner takový přístup staví do kontrastu k západní medicíně a její léčbě chemickými účinky pilulek. Šaman oproti tomu sám „užívá medicínu, zpívá písně, které přivolávají duchy, a ti pacienta léčí.“ Entheogenní zkušenost se přitom může odehrát na fyzické, psychické nebo duchovní úrovni, i když celostní pohled šamanů takové rozlišení nedělá. Tradičně se mluví o třech hlavních druzích léčení: 1) odstranění jedu či jiného zlovolného předmětu vpraveného do těla pomocí magie, 2) navrácení zbloudilé duše nebo její části a 3) prožitku smrti a znovuzrození – rozložení starého těla a znovustvoření těla nového, zdravějšího a silnějšího.
Náboženský svět jihoamerických domorodců Eliade celkově shrnuje zamyšlením, že je vlastně prakticky nemožné přesně určit, kde u nich končí posvátný prostor a kde začíná ten světský. Tuto svou úvahu následně zobecňuje pro člověka jako takového: „Ostatně svět je pro každého z nás jen mentální operací, jedinečnou a nerozlišitelnou: není tu hranice, kde přestáváme „myslet profánním způsobem“, abychom „mysleli způsobem náboženským“ a naopak. „Posvátné“ a „profánní“ se nutně prolínají, mluví stejným jazykem a vypovídají jednou řečí.“ S ohledem na charakteristickou vlastnost psychedelik dočasně v lidském vědomí rozpouštět běžné pojmové mřížky a hranice mezi protiklady je Eliadeho postřeh, v souvislosti s jihoamerickým, nejen ayahuaskovým, šamanismem, vcelku trefný. Nábožensko-mytologická důslednost domorodců patřičně podpořená „liánou smrti“ nebo jinými entheogeny dokázala přechodnou extázi přetavit v permanentní životní zkušenost a trvale změněný náhled na vesmír. To je koneckonců cílem každého mystika, ať už šamanského, buddhistického, křesťanského atd.
Ayahuaska mezi šamanismem, neošamanismem a psychoterapií
Některé jihoamerické země dnes začínají nahlížet na ayahuaskový šamanismus jako na své národní kulturní bohatství, zejména Brazílie, Peru aj. Nebrání jeho tradičnímu praktikování domorodými etniky (i když se gringos s domorodci nadále dostávají do tragických střetů kvůli pokračujícímu odlesňování a násilnému zabírání jejich území) ani rozvoji neošamanských center. Do nich proudí miliony lidí z celého světa pro psychedelickou zkušenost učiněnou v legálním a rituálním rámci. Hledají zde nové prožitky, duchovní poznání, pomoc od nemocí nebo závislostí. A zdá se, že v mnoha případech skutečně nalézají to, po čem touží.
Původní šamanismus je především domorodá, kmenová záležitost, s nezaměnitelnou rolí a autoritou vyvoleného šamana a pečlivým udržováním tradiční mytologie a rituálů konkrétního etnického společenství. Naproti tomu neošamanismus vychází z moderní alternativní spirituality západní civilizace, čerpá své mystické techniky z mnoha světových kultur a zdrojů a hlásá spíše demokratickou vizi (či utopii?). Podle té je ideálně každý svým vlastním šamanem (eventuálně guruem) nebo k tomuto cíli – za pomoci již hotových neošamanů – alespoň směřuje. Silné zakotvení v místní komunitě a její tradiční struktuře v neošamanismu ustupuje individualismu a důrazu na osobní zkušenost, experimentování a nezávislost. Příznačná je i snaha vyextrahovat z různých kultur jejich domnělé šamanské jádro a očistit ho od všeho podmíněného, hlavně od místně etnických mytologií a sociálních zvyklostí. Cílem je univerzálně použitelná šamanská praxe, vhodná pro jakoukoliv společnost.
Zřejmě nejvlivnějším představitelem tohoto přístupu byl americký antropolog a posléze sám šaman a duchovní učitel Michael Harner. Svou koncepci nazval „jádrovým šamanismem“ (core shamanism) a po počátečních bohatých zkušenostech s různými entheogeny, včetně ayahuasky, dal nakonec přednost „severské“ technice šamanského vstupu do duchovního světa změněných stavů vědomí pomocí transovního bubnování. Tato cesta je mezi neošamany Harnerova ražení, i když mají obvykle kladný vztah také k entheogenům, považována za jednodušší a bezpečnější, už minimálně proto, že zde nevyvstávají problémy s ilegalitou psychedelických látek ve většině zemí světa.
U nás se k Harnerovu pojetí šamanského cestování hlásila například známá šamanka Jaroslava „Namu“ Fialová (nedávno zemřela), která ho spojila s oživováním staré slovanské mytologie. Jak vidno, „volání kořenů“ je stále živé i mezi neošamany a zvláště těmi, jež působí v rámci novopohanského hnutí. Základní esence a hlavní cíl šamanismu i neošamanismu však zůstávají více méně stále stejné, jak dobře ilustruje následující názor šamanky Namu. Ta si myslí, že šamanství je sice jen jedna z mnoha fází vývoje lidstva, ale pro současnou situaci světa je to ten masově nejdůležitější způsob pokroku. „Náš život tady potřebujeme jenom trošku rozšířit, trošku vnímat i jiné světy. Máme na to dost mozkových kapacit, abychom zvládli vidět nejenom svou rodinu a ostatní lidi, ale třeba i stromy a zvířata a začít se k nim třeba trošku jinak chovat. Když začneme zjišťovat, že jsou to bytosti a že mají pocity, už je to krůček ze zlepšení,“ shrnuje své chápání šamanismu Namu.
Přechodovou formou může být situace, kdy vyzrálý neošaman silou svých dovedností a charismatu kolem sebe vytváří životaschopnou komunitu, která může v lecčem připomínat domorodý kmen. Přesto je rozdíl mezi tím, když spolu členové kmene dennodenně žijí a tím, když je „kmen“ tvořen lidmi, kteří se v běžném životě často ani nepotkají a znají se převážně ze společných rituálů, očividný. Zdá se, že užívání ayahuasky se může dařit v obou kontextech, původním domorodém šamanském i moderním neošamanském. Ve své studii Ayahuaska v České republice to dokládá brněnský antropolog Miroslav Horák, který se věnuje fenoménu ayahuaskového neošamanismu v podmínkách naší země. Na druhou stranu ale zase relativní složitost přípravy samotného psychedelického nápoje i některé specifické vlastnosti ayahuasky (spíše výjimečné, ale závažné kontraindikace atd.) nahrávají tomu, aby tradičnější forma role šamana (resp. curandera či ayahuascera) jako kvalitně zaučeného profesionála nebo dokonce „duchovního vůdce kmene“, ať má tento „kmen“ jakoukoliv podobu, byla zachována.
S podobným důrazem na roli profesionálního průvodce psychedelickým prožitkem se setkáváme i v současné psychedelické vědě a terapii. Zaznívají i názory, že sama podstata medicínského využití psychedelik se příliš neliší od toho šamanského. Podle již zmiňovaného Ralpha Metznera je nedílnou součástí psychoterapie využívající psychedelika „prožitek rozšířeného stavu vědomí, ve kterém jedinec nezískává pouze terapeutický vhled do neurotické nebo závislostní emocionální dynamiky a vzorců chování, ale může začít zpochybňovat a překračovat základní sebevnímání a chápání povahy skutečnosti. Toto se podle Metznera „naprosto shoduje se stanoviskem šamanů užívajících ayahuasku, kteří tvrdí, že jim medicína dává nahlédnout do jejich vlastní podstaty a ukazuje jim, jak žít lépe.“
Co těmto slovům dodat? Lidstvo se o vhled do „vlastní podstaty“ snaží od nepaměti. Věda hledá tuto podstatu v nitru hmoty a zákonů viditelné přírody. Náboženství ji hledá v nitru lidské duše a zákonů skrytého duchovního světa. Podle švýcarského psychologa Carla Gustava Junga ale nejsou od sebe duše (psýché) a hmota nijak ostře oddělené, ale pravděpodobně se jedná o „dva různé aspekty jedné a téže věci.“ A moderní vysoce vědecká terapie? Ta podle Junga není až tak vzdálená „prostředkům medicinmana a šamana, který používá nadpřirozených sil“.
Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost
Literatura
EXNEROVÁ, Helena, Český šamanismus v rozhovorech, Praha: Dingir, 2018.
ELIADE, Mircea, Šamanismus a archaické techniky extáze, Praha: ARGO, 1997.
ELIADE, Mircea a CULIANU, I. P., Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993.
HORÁK, M., Ayahuasca v české republice, Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2017.
JUNG, Carl Gustav, Člověk a duše, Praha: Academia, 1995
METZNER, Ralph, Ayahuaska jako lék, Fontána, Olomouc 2018.