Rubriky
Blog

Potenciální role psychedelik v evoluci lidského druhu

Tento text vzniká za účelem představení hlavních myšlenek a argumentace autorů článku „Psychedelics, Sociality, and Human Evolution“, který se zabývá významem užívání psychedelicky působících látek v evoluci lidského druhu.

Úvod

Článek byl napsán autory José M. R. Arcem a Michael J. Winkelmanem a publikován v září roku 2021 v odborném časopise Frontiers of Psychology. Hypotézu, která předpokládá zásadní význam požívání hub s obsahem psilocybinu v rozvoji lidského vědomí i vzniku řeči známé jako „Stoned Ape theory“, poprvé vyřkl Terrence McKenna. Zmíněný článek na tuto hypotézu nepřímo navazuje formou rešerše soudobých vědeckých poznatků z celé škály oborů a předkládá řadu nepřímých důkazů. Autoři se však nesnaží tvrdit, že psychedelika jsou jakýmsi chybějícím článkem v lidské evoluci, nýbrž že jejich účinek mohl podporovat vznik smyček pozitivní zpětné vazby chování, které selektovalo k prohlubování dominantně lidských rysů a charakteristik. Text je členěn stejně jako předloha, aby si čtenář mohl případně dohledat reference na odbornou literaturu v původním článku.

Naši předkové byli všežravci, a když sestoupili z korun stromů, začali se setkávat i s houbami, které rostou na zemi. Vědecké poznatky svědčí o začlenění hub v jídelníčku a jejich využití ve snaze sebeléčení u některých primátů a paleolitických lidí. Vzhledem k rozšíření hub s obsahem psychedelicky působícího psilocybinu téměř po celém světě je poměrně nepravděpodobné, že by se s nimi naši předci nesetkali, což dokládá i fakt, že některým druhům hub prospívají podmínky vznikající lidskou aktivitou (tvorba pastvin, mýtin atd.).

Klasická psychedelika, mezi která patří psilocybin, meskalin obsažený v některých kaktusech či semisyntetické LSD, jsou látkami měnícími vědomí, ať už jde o prožívání emocí, změnu vnímání, kognitivních funkcí či prožívání jáství. To nastává prostřednictvím aktivace serotoninových receptorů 2A. Výsledkem je během změněného stavu vědomí flexibilnější a více funkčně propojený nervový systém. Důležitým aspektem mechanismu účinku psychedelik je i dezinhibice thalamu a tedy snížení míry filtrace informačního toku interoceptivních (vnitřních) i smyslových vjemů do mozkové kůry. Dochází k určitému „odbrždění“ aktivity různých neuronálních systémů za současného zvýšení konektivity a narušení komunikace některých sítí (zejména sítě zvané „default mode network“).

Autoři článku tvrdí, že tyto psychofarmakologické vlastnosti psilocybinu mohly mít přímý vliv na adaptaci raných homininů na environmentální podmínky skrze podporu rozvoje vysoce sociálně kooperativních komunit, jež mají společné cíle a záměry. Vznik specificky lidských schopností napříč naší evoluční historií byl dle autorů spojen se vznikem tzv. „sociálně-kognitivní niky”, která je podmíněna kumulativní a rozšiřující se kulturou s podstatným rysem flexibility/plasticity mozkových struktur a chování. V tomto kontextu mohlo využití psilocybinu být spojeno se zvýšenou adaptabilitou skrze jeho neurobiologický účinek, který vede k větší míře neurální plasticity, asociativního učení a má potenciál zprostředkovat psychologickou transformaci.

Model předkládaný autory zdůrazňuje vliv nechtěného a náhodného požití psilocybinových hub jako environmentálního faktoru, který působil v rámci stovek tisíc až miliónů let lidské evoluce. Postupně byly psilocybinové houby využity záměrně za účelem léčení, věštění (tedy získání informací jiným způsobem nepřístupných) či plnění společenských potřeb (např. iniciační/přechodové rituály, oslavy). Antropologické výzkumy toto využití psilocybinových hub dokumentovaly např. u mexických domorodých obyvatel z oblasti Oaxaca. Jiné kultury využívají kaktusy s obsahem meskalinu, avšak tyto důkazy jsou dílčí a možnost generalizace na globální populaci je přinejmenším diskutabilní. Cílem referovaného článku je formulovat evoluční model adaptivního využití psychedelik, který vhodně integruje současné antropologické a neuropsychofarmakologické poznatky o těchto látkách s evolučními vědami o lidském chování. Autoři ovšem zdůrazňují, že konstrukce a obydlení sociálně-kognitivní niky našimi předky nemůže vycházet z jednoho či několika málo kauzálních faktorů (změna držení těla, užívání nástrojů, tepelná úprava jídla či dokonce užívání psychedelik), ale spíše skrze pozitivní zpětnou vazbou mezi různými aspekty života raných homininů. Z tohoto multifaktoriálního a koevolučního hlediska autoři navrhují vnímat psychedelika jako faktor, jež podporoval adaptaci a evoluci člověka, tedy že užívání psychedelik mohlo vytvořit smyčky pozitivní zpětné vazby se základními aspekty inovativního způsobu života vyvíjejících se homininů a částečně tak generovat koevoluční dynamiku, která se stala součástí struktury lidské evoluce. Autoři vycházejí ze dvou předpokladů:

● Neurobiologický účinek psychedelik působících na serotoninový systém má léčebný efekt na duševní onemocnění spojená se stresem (deprese, úzkosti) a je možné, že působí i preventivně. Výrazně ovlivňuje kreativitu a zvyšuje ochotu být součástí větších společenství a podporuje prosociální chování (orig. „sociality”, dále jako „společenskost“).
● Užívání psychedelik může zesílit symbolické chování a predisponovat ke vzniku kolektivních rituálů, což mohlo proměnit sociální prostředí díky vytváření kulturních nik.

Přesto se autoři nesnaží tvrdit, že by psychedelika byla chybějící článek v evoluci člověka, ale spíše že jejich začlenění do potravy mohlo zvýšit šance na přežití a reprodukci skrze nezamýšlený vliv na schopnost vypořádání se se stresem a podporu sociálně-kognitivní dynamiky. Dále využití v rámci komunitních a proto-náboženských rituálů mohlo způsobit zvýšení míry sociální kognice a symbolického chování vyvolané psychedeliky, což by vedlo k dalšímu rozvoji těchto kapacit podporou bohatosti a komplexity sociálního a sémantického prostředí. Psychedelika tak dle autorů mohla pomoci homininům jednak vytvořit a jednak reagovat na socio-kognitivní niku, ve které žili (viz schéma 1).

Schéma 1: Model instrumentalizace psychedelik v podpoře vzniku socio-kognitivní niky.

Levá strana reprezentuje proces instrumentalizace, který probíhal opakovaně napříč životy mnoha generací homininů. Pravá strana znázorňuje proces vytváření niky podporující „geneticko-kulturní“ koevoluci, napříč generacemi, které vytvářejí a předávají transformované ekologické a sociální prostředí, jež následně selektivně ovlivňuje další generace. Levá strana diagramu ukazuje potenciální výhody, které přináší užívání psychedelik v sociálně-ekologických podmínkách, v nichž se vyvíjeli naši předkové. Pravá popisuje proces selektivní zpětné vazby, díky kterému mohla instrumentalizace psychedelik posílit vznik a vývoj lidské sociálně-kognitivní niky. Čtyři barevná pole vlevo představují hlavní aspekty vznikajícího lidského adaptačního komplexu, který vytvořil sociálně-kognitivní niku; ty zahrnují dovednosti a procesy potenciálně zesílené využitím psychedelik, přičemž obousměrné šipky mezi poli představují propojení těchto kompetenčních oblastí, které se společně vyvinuly při vytváření našeho jedinečného způsobu adaptace. Vznik a přetrvávání tohoto adaptačního komplexu napříč lidskou evolucí umožnilo postupné budování sociálně modifikovaného prostředí (znázorněného zeleným rámečkem v pravé části diagramu), které dále selektovalo pro vylepšení stejných základních lidských rysů a schopností (znázorněných šipkami se znaménkem plus [+]), jež udržovaly sociálně-kognitivní niku.

Lidská sociálně-kognitivní nika

Moderní lidé mají komplexní jazykové schopnosti, sofistikované technologie, rozvinuté systémy kulturních a náboženských představ a přesvědčení a rozvinutou teorii mysli („theory of mind“ – jsme schopni usuzovat o tom, že každý ví něco jiného, a můžeme se k ostatním chovat jinak na základě toho, že víme, co ví oni). Raní homininé však tyto znaky postrádali a specifické selekční tlaky vedly k jejich osvojení v evoluční linii rodu Homo. Jedním z konceptů, jež se snaží vysvětlit tuto konstelaci zoologicky neobvyklých vlastností, je koncept „kognitivní niky“. Ekologická nika symbolizuje prostředí, které daný druh obývá. Toto prostředí však nezahrnuje pouze fyzický prostor, jeho neoddělitelnou součástí je i povaha vztahů mezi různými druhy obývající stejné místo a čas, stejně tak i vztahy mezi jedinci daného druhu. Jedná se mnoha-faktoriální environmentální kontext, ve kterém druh existuje a který definuje jeho adaptaci. Koncept kognitivní niky pak klade důraz na lidskou inteligenci, která stála za úspěšnou adaptací na širší paletu rozličných podmínek životního prostředí, než jak tomu bylo u většiny jiných živočichů. Nicméně lidská nika není pouze o chytrosti, stejně důležité je i kooperativní jádro, které rozvíjí „hluboké sociální myšlení“ charakterizované mentálním propojením a skupinovým smýšlením.

K přežití v této sociálně-kognitivní nice nestačí pouhá inteligence a technologické know-how – důležitější je schopnost spolupráce mezi nepříbuznými jedinci a stejně tak sociální učení eventuelně zprostředkované jazykem. Právě schopnost společenského učení i napříč generacemi umožnila nashromáždit dostatečně komplexní systém informací a technologií zcela zásadní pro náš ekologický úspěch (ve smyslu adaptace a účelné úpravy životního prostředí). Je tak zřejmé, že kognitivní nika je zákonitě spojena se sociální i kulturní nikou. Základem naší adaptace není samotná inteligence, nýbrž především schopnosti, hodnoty, ideje, informace a očekávané vzorce sociálních interakcí získané od ostatních jedinců ve výrazně kulturně strukturovaném prosociálním prostředí. Sociálně-kognitivní nika je současně výběrovým tlakem i adaptivní odpovědí a jako taková podléhá dynamickému procesu kulturních změn.

Strava dávných homininů a ekologie hub obsahujících psilocybin

Autoři spekulují, že jakmile dávní homininé sestoupili ze stromů a začali žít především na zemi, začali se setkávat s plodnicemi hub. Přestože chybí přímý důkaz požívání hub s obsahem psilocybinu, dostupné rozbory zubního kamene našich předků prokazují požívání jedlých hub i využití léčebných rostlin.

Je tedy nepravděpodobné, že by se dávní homininé během miliónů let evoluce nepokoušeli tyto houby užívat, což dokládá i fakt, že celosvětově rozšířená Psilocybe cubensis hojně roste mimo jiné i na trusu kopytníků, za kterými naši předkové migrovali, lovili je a později i domestikovali. Je rovněž nepravděpodobné, že by vzhledem k velmi nízké toxicitě a výrazným účinkům na psychiku psilocybinové houby neupoutaly jejich pozornost na základě původně neúmyslné konzumace či hledání nových zdrojů potravy v dobách hluboké krize.

Doklady o tradičním lidském užívání psilocybinových hub

Původní mezoamerické zemědělské společnosti využívaly psilocybinové houby k rozličným účelům, mezi které lze řadit léčebné, spirituální, rituální, sociální, slavnostní či věštící praktiky. Některé z těchto praktik byly zdokumentovány i ve 20. stol. u kmene Mazatéků. Přesto v moderních etnografických terénních výzkumech neexistují, žádné doklady o využití psilocybinových hub u společností lovců-sběračů, autoři uvádějí, že houby rostou převážně v období dešťů a v této době je možnost přístupu k těmto společnostem za účelem etnografického výzkumu náročnější vzhledem k nomádské povaze jejich životního stylu. Na druhou stranu některé skalní malby pocházející z neolitu zejména v Africe a Španělsku je možné interpretovat, tak že odkazují na užívání psilocybinových hub.

Doklady o využití různých psychotropních rostlin pochází téměř ze všech obydlených částí planety s výjimkou ostrovů v Tichomoří. Ačkoli přímé důkazy chybí, je pravděpodobné, že různá psychedelika jsou rituálně užívána po tisíciletí, což podporují i poznatky z evolučního výzkumu jaterních enzymů, které psychoaktivní látky metabolizují. Tyto poznatky poukazují na silný evoluční tlak působený vlivem požívání různých chemických substancí obsažených v houbách a rostlinách, vývoj metabolického aparátu pak umožňuje snížit toxicitu a míru nežádoucích účinků při zachování účinků požadovaných. Konzumace různých psychotropních látek se pak jeví jako součást evoluční/adaptační strategie.

Paradigma instrumentalizace psychoaktivních látek

Rostliny a houby obsahují kromě primárních metabolitů, které mají nutriční význam, i sekundární metabolity, jejichž účel bývá mnohdy obtížné přesně určit, obecně se ovšem dá říci, že rostliny a houby tyto sekundární metabolity syntetizují za účelem obrany proti býložravcům a různým patogenům či jako způsob vlastní detoxikace (jako když člověk vytváří močovinu za účelem vylučování toxického amoniaku, jenž vzniká při metabolismu bílkovin), některé molekuly mohou zřejmě sloužit i jako nosiče specifického signálu podobně jako neurotransmitery či hormony. Zvířata se obecně snaží vyhnout požívání sekundárních metabolitů a vyhledávat rostliny s vysokou nutriční hodnotou. Homeostatická perspektiva však předkládá možnost, že výběr jídelníčku není zaměřen pouze směrem vyhýbání se sekundárním metabolitům, ale v určitých případech může jejich účinek zmírnit působení různých stresorů, které nabourávají homeostázi. Z tohoto pohledu je výběr jídla hledáním substancí či chemických entit, jež pomáhají udržovat homeostatickou rovnováhu. Existují mnohé důkazy o živočišném využití sekundárních metabolitů za účelem léčby neduhů způsobených různými parazity či zlepšení reprodukce (kolik dětí bylo počato pod vlivem alkoholu?), ovlivnění termoregulace, vyhnutí se predátorům či zvýšení ostražitosti (např. rozšíření užívání kofeinu).

Dle teorie instrumentalizace psychoaktivních látek lze nenávykové vzorce užívání drog chápat jako adaptivní dvoukrokový proces. Za prvé jsou psychoaktivní látky užívány za účelem změny aktuálního mentálního stavu na stav dříve poznaný (např. jsem unaven, uvařím si kávu, abych byl čilý), který pak umožňuje za druhé lepší výkon jiného, dříve zavedeného chování a snadnější dosažení cílů, kterými může být například zlepšení sociální interakce, kognitivního výkonu, boj proti únavě, zrychlené zotavení, vyrovnávání se s psychologickým stresem, nebo facilitace spirituálních a religiózních aktivit.

V rámci homeostatické perspektivy je pak pravděpodobnost využití sekundárních metabolitů dána relativním poměrem mezi potenciálním negativním dopadem stresoru („cost of challenge“) a toxicitou. Cílem je oba parametry minimalizovat, tedy pomocí sekundárních metabolitů snížit dopad stresoru na homeostázi (např. požitím antibiotik eliminovat množení bakterií) za minimální toxicity. Psilocybin má minimální toxicitu s malým množstvím nežádoucích účinků a mohl dle autorů potenciálně odvrátit silné dopady stresoru v podobě serotoninové deplece a přitom usnadnit adaptivní chování (viz níže).

Toxicita psilocybinu a možné negativní dopady

Navzdory stereotypním představám zakořeněným v obecné společnosti o vysoké toxicitě klasických psychedelik je jejich škodlivost vůči organismu minimální. Z hlediska terapeutického indexu, který je stanoven jako poměr dávky smrtelné vůči dávce účinné, se řadí psilocybin mezi nejbezpečnější substance, které člověk využívá. Psilocybin nemůže vytvářet závislost, jelikož nepůsobí přímo na dopaminergní systém odměn, a vzhledem k downregulaci 5-HT2A receptorů, na které se váže, dochází k extrémně rychlému vzniku tolerance. Mezi somatické nežádoucí účinky patří malátnost, nevolnost, parestézie, rozšířené zornice, mírné zvýšení krevního tlaku a tepu. Tyto účinky se však neobjevují v nebezpečné míře. Vyšší dávky mohou vyvolat stavy úzkosti a strachu, který je spojený s prožíváním rozpouštění ega a ztráty kontroly nad mentálním obsahem, dále se může objevit paranoia a bludy, ovšem ani výjimečně vysoké dávky nevedou v naprosté většině případů k přetrvávajícím obtížím. Derealizace, depersonalizace, dlouhé nepříjemné či náročné zkušenosti („bad tripy“) se mohou vyskytovat také, psychologické intervence jsou však většinou při jejich řešení dostačující. Riziko přetrvávající psychózy (trvající déle než 48 h) u jinak zdravých osob po jednorázové dávce psilocybinu je vzácné a ve většině případů jsou dlouhodobé negativní účinky spojeny s osobnostními predispozicemi. Velká populační studie se 130 000 účastníky v USA neobjevila spojitost mezi užíváním psychedelik a negativními dopady na duševní zdraví (Johansen and Krebs, 2015). Pokud je psilocybin podán v kontrolovaném a podpůrném prostředí (rituální či klinický setting) nedochází k rozvoji závažných nežádoucích účinků.

Významným rizikem spojeným s užitím psychedelik může být snížená schopnost záměrného myšlení, implikující možnost chyb v úsudku, falešného vnímání, zkreslení a iluzí, které by mohly narušit bdělost, strategické myšlení a rozhodování jedince. Jejich ontologicky šokující účinek a zesilující vliv na vnímání/utváření významů jsou pravděpodobně faktory, kvůli kterým je jejich užívání často spojeno s určitým společenským kontextem (intenzivní a imerzní sdílená zkušenost multimodální performance hudby, rituálu či tance). Tyto faktory setu (záměr, očekávání, duševní rozpoložení) a settingu (prostředí včetně všech dostupných smyslových podnětů a společnosti dalších osob) poskytuje ochranu psyché a možnost integrace zkušenosti. Zdá se, že naši předci se naučili vytvářet k užívání psychedelik specifický kontext a tím minimalizovat nežádoucí účinky a jejich dlouhodobé dopady a maximalizovat využití požadovaných efektů na udržení homeostáze a vypořádání se s výzvami společenského života.

Sebeléčení psychedeliky jako léčba serotoninové deplece

Evoluce homininů probíhala ve výrazně se proměňujících klimatických a environmentálních podmínkách, které vedly k vyšším nárokům na serotoninový systém, jež je kromě regulace stresu a nálady zapojený do mechanismů umožňujících mentální flexibilitu (regulace percepce, kognitivních funkcí, nálady, paměti, společenského chování). Serotonin je vytvářen z tryptofanu, který patří mezi esenciální aminokyseliny, které člověk musí přijímat v potravě. Mezi hlavní zdroje tryptofanu patří červené maso, semínka, ořechy, ryby, a právě tyto potraviny nebyly raným homininům lehce přístupné. Autoři tak předkládají tezi, že psilocybin vlivem své strukturní podobnosti se serotoninem byl využíván jako jeho substituce a v dobách narušení/ohrožení homeostatické rovnováhy nedostatkem serotoninu byl psilocybin využíván se záměrem sebemedikace a předcházení depresivní náladě, zvýšené zranitelnosti vůči stresu a snížené kognitivní flexibilitě.

Serotonin zmírňuje úzkost, zvyšuje odolnost vůči stresu, podporuje trpělivost a při nestálosti a nepředvídatelnosti prostředí zvyšuje neuroplasticitu a možnost adaptace. Tato dlouhá řada účinků vychází z komplexity serotoninového systému, který obsahuje celkem 14 druhů receptorů. Robin Carhart-Harris a David Nutt předkládají zjednodušující koncept dvojího účinku serotoninu, kdy první je modulován převážně 5-HT1A receptory a podporuje trpělivost, zdrženlivost, toleranci a obecně pasivní coping, kdežto strategie aktivního copingu je spojena s aktivitou receptorů 5-HT2A, které se převážně vyskytují v mozkové kůře. Psilocybin a další klasická psychedelika mají vysokou afinitu právě k 5-HT2A receptorům, váží se k nim preferenčně a spouští kaskádu biochemických reakcí, které vedou ke zvýšení neuroplasticity, která je podkladem k adaptaci vůči novým podmínkám. Z perspektivy udržování homeostatické rovnováhy a paradigmatu využití psychoaktivních látek schopnost psilocybinu imitovat funkce serotoninu a dopomoci k psychologické transformaci v době, kdy to vyžadují environmentální podmínky (ať už objektivně či subjektivně), pomáhá vysvětlit proč se stala ritualizovaná konzumace psychedelik zásadní pro skupinové léčení, rozhodování, správu ekologických vztahů a vytváření individuální a sociální identity v mnoha domorodých kulturách.

Negativní dopad serotoninové deplece na celkový zdravotní stav se zvyšoval s rozvojem života v sociálně-kognitivní nice, který se vyznačuje zvýšenými nároky na kognitivní schopnosti, intenzivní kooperaci a život v kolektivu. To vše vytvářelo zvýšené nároky na dostatečné hladiny serotoninu, který dle autorů článku raní homininé pravděpodobně aktivně vyhledávali z dostupných exogenních chemických analogů serotoninu.

Jak se měnila struktura jídelníčku a maso spolu s ostatními potravinami bohatými na tryptofan se stávalo běžnou součástí stravy našich předků, je pravděpodobné, že deficit tryptofanu nebyl již nadále tak žhavým problémem a nepředstavoval potenciální hrozbu pro homeostatickou rovnováhu. Užívání psychedelik jako sebemedikace při serotoninové depleci nebylo třeba. Přesto se zvyk užívání psychedelik zachoval právě díky možnostem konstrukce rituálů a podpory společenské sounáležitosti.

Využití psychedelik v lidské sociálně-kognitivní nice

Model využití psychedelik předkládaný autory navrhuje, že psilocybin mohl zesílit kapacity potřebné pro stále komplexnější sociální interakce a nároky na kognitivní schopnosti včetně nároků na tvořivost, neverbálního a jazykového vyjadřování a sugestibility (levá strana schématu 1). Tyto efekty mohly usnadnit obecné řešení problémů, kooperativní shánění potravy, rituální léčení, konvenční reprezentaci a symbolizaci (včetně vytváření mýtů a identity) a enkulturační praktiky (např. přechodové rituály). Následující části integrují současné poznatky o sociálně-kognitivní nice s nedávným výzkumem psychedelik (především kontrolovanými experimentálními studiemi u lidí, a to jak u klinické populace, tak u zdravých dobrovolníků), aby ilustrovaly, jak mohla být psychedelika adaptivně využívána našimi předky. Autoři se zaměřili na čtyři vzájemně propojené cíle instrumentalizace psychedelik: zvládání psychických potíží a léčbu zdravotních problémů, zlepšení sociální interakce a mezilidských vztahů, usnadnění kolektivních rituálů a náboženských aktivit a zlepšení skupinového rozhodování.

1. Zvládání psychologického stresu a léčba zdravotních problémů

Život ve společnosti lovců a sběračů skýtal různá nebezpečí zranění a infekčních onemocnění, v důsledku růstu populace pak lidé museli čelit vzrůstajícímu sociálnímu stresu. Zde mohl pomoci psilocybin skrze podporu aktivního copingu.

V rámci moderních klinických studií se ukazuje, že psilocybin je možné užívat k léčbě několika psychiatrických obtíží spojených se stresem včetně deprese, úzkostí, psychických traumat či jiných osobních problémů. V posledních letech se ukazuje, že některá psychedelika mají i poměrně silný protizánětlivý účinek. Strhujícím prožitkům vyvolaným vysokými dávkami psychedelik je často přičítán hluboký osobní význam a roste počet teoretických i empirických poznatků o jejich přetrvávajícímu pozitivnímu dopadu na psychologické fungování a životní pohodu (well-being). Existují také náznaky, že užití psychedelik v průběhu života („lifetime use“) je spojeno s ukazateli fyzického zdraví (celkový zdravotní stav podle vlastního hodnocení, index tělesné hmotnosti a kardiovaskulární obtíže a/nebo rakovina v posledních 12 měsících).

Většina předmoderních společností považovala nemoci za způsobené nadpřirozenými a duchovními silami a věřila, že psychedelika mohou přispět k vyléčení, protože vyvolávají duchovní zážitky a pocit kontroly nad nadpřirozenými silami. Mnohé šamanské léčitelské tradice používají psychedelika k usnadnění prožitku kontaktu s nadpřirozenými bytostmi/sférou, vyvolání vizí, které poskytují znalosti o příčinách stavu, jímž pacient trpí, a taky o správné léčbě, nebo umožňují léčitelům konfrontovat se s nemocí a bojovat proti ní prostřednictvím symbolického boje s její nadpřirozenou příčinou.

Ačkoli je interpretační rámec příčin nemocí v šamanských tradicích tomu našemu velmi vzdálen, lze popsat jádro rituálního či šamanského léčení při využití psychedelik jako vytváření prostředí k posilování placebo efektu skrze práci s imaginací, zesílení vnímání či tvorby významů a zesílení sugestibility. Uzdravení pak nastává vlivem podpory regeneračních vlastností těla skrze psycho-neuro-imunitní dynamiku. Některé užívané prostředky však mohou mít i kauzální léčebný efekt.

Jisté druhy psychotropních rostlin se původně mohly používat k léčbě nemocí díky svým antiparazitickým vlastnostem. Překrývání léčebného a psychotropního využití může naznačovat, že počáteční konzumace rostliny či houby pro léčebné účely vedla k objevu jejího využití jako látky měnící vědomí. To je v souladu s názorem autorů, že psychedelika byla zpočátku požívána za účelem udržení homeostatické rovnováhy.

2. Zlepšení společenské interakce a mezilidských vztahů

Naši předci čelili adaptačnímu problému udržení koheze velké sociální skupiny vlivem všech možných faktorů, které působí strasti společného soužití. Primáti tento problém řeší fyzickou blízkostí, který se skládá např. z přímých dotyků, olizování, vískání v srsti atd. Homininé vytvořili velké komunity (100 až 200 členů) skrze rozvoj nepřímých, tj. nefyzických, způsobů jakými dochází k tvorbě pocitů vzájemné blízkosti, která je na biologické úrovni podmiňována vyplavováním endorfinů a jiných neurotransmitterů. Mezi tyto inovativní způsoby patří vývoj smíchu, bezeslovný zpěv, tanec, vyprávění příběhů a nejnověji vznik náboženství. Tvorba citových pout umožnila těmto komunitám vyšší míru koheze a stabilitu napříč časem, která vedla k možnosti hlubší a rozmanitější spolupráce.

Autoři zmiňují možnost, že účinky psychedelik byly využity za účelem modulace pevnosti a kvality společenských vztahů. Nezřídkakdy indukuje požití psilocybinu euforii, mimovolný úsměv, nekontrolovatelný smích, pocit legračnosti světa/situace, hravost a rozjařenost, zvyšuje také zaujetí hudbou a výřečnost. Tyto účinky mohly zesílit společenskost dlouho předtím, než došlo k rozvoji náboženských rituálů. Jakmile se archaičtí lidé začali zaobírat náboženskými a spirituální otázkami, byl psilocybin ještě užitečnější díky své schopnosti navozovat mystickou zkušenost, při které dochází k rozpouštění hranic jáství a objevují se pocity jednoty s ostatními a celým světem. Kolektivní užívání psychedelik tak mohlo obohatit společenský život a posílit hermeneutickou a rétorickou činnost (skrze účinek na vnímání/tvorbu významů a potřebu jejich pojmenování), zlepšit zvládání skupinového napětí (prostřednictvím emoční katarze) a posílit sociální vazby (spuštěním endorfinového systému), což v konečném důsledku usnadnilo komplexní společenské chování a komunikaci ve stále větších lidských skupinách.

Nedávné studie ukazují, že psychedelika mohou modifikovat řadu sociálního chování a kognitivních procesů a mají prosociální účinky. Bylo prokázáno, že psilocybin moduluje různá objektivní měřítka sociálního poznávání; především zvyšuje empatii k pozitivním emocím a snižuje rozpoznávání a zpracování negativních emočně nabitých výrazů, což podporuje sociální interakci. Psilocybin navíc posouvá emoční percepci od negativních k pozitivním podnětům a jediná zkušenost s vysokou dávkou může vyvolat měřitelné a dlouhodobé změny v sociálně orientovaných aspektech osobnosti, jako je zvýšení dimenzí otevřenosti a extraverze v 5dimenzionálním modelu osobnostních rysů.
Nedávná práce s hlodavci odhalila mechanismus účinku, který by mohl být základem prosociálních účinků psychedelik. Bylo prokázáno, že opakované podávání nízkých dávek LSD u myší zvyšuje sociální interakci. Kromě toho bylo zjištěno, že psilocybin u lidí zvyšuje koncentrace dopaminu ve striatu – to je také částečně příčinou vyvolané euforie a fenoménu depersonalizace. Striatální dopamin podporuje sociální život a zvyšuje odměnu plynoucí ze sociálních interakcí. Lidské striatum vykazuje jedinečný neurochemický profil zahrnující vysoké hladiny dopaminu, což odpovídá výrazné ultrasociálnosti člověka.

3. Podpoření vzniku kolektivních rituálů a náboženských aktivit

Rituály jsou společensky stanovené, konvenční soubory chování, které jsou rozhodující pro sociální interakci ve skupině. Jsou také motorem kulturního přenosu v rámci generací a mezi nimi. Rituály jsou velmi rozmanité a komplexní, často však zahrnují synchronní pohyb, euforické či dysforické vzrušení. Ritualizované chování v živočišné říši má základní funkci posilovat koordinaci a spolupráci. U lidí má také další sociální, psychologické a instrumentální funkce zahrnující například signalizaci závazku vůči ostatním, stmelování členů skupiny a snižování individuální a kolektivní úzkosti. V tradičních kulturách mají rituály často cíle související s přežitím a reprodukčním úspěchem, jako je vyléčení nemoci, poškození soupeře nebo zajištění úspěchu při lovu. Mají zásadní význam zejména v obdobích přechodu, rizika a nejistoty v lidském životě.

Náboženství zahrnuje symbolicky a emočně nabité systémy víry a praktiky (tj. rituály) vztahující se k nadpřirozeným silám a ustanovené instituce, které tyto víry a praktiky udržují a předávají. Množství etnografických a experimentálních důkazů naznačuje, že náboženství podporuje solidaritu a spolupráci prostřednictvím různých mechanismů a na různých úrovních sociální komplexity. Rané náboženské formy se vyvíjely v kontextu intenzivních a pohlcujících zážitků hudby, rituálů a tance pravděpodobně v kombinaci s psychedeliky a dalšími technikami navozující změněný stav vědomí. Robin Dunbar předpokládá, že tato náboženství šamanského typu založená na tanci v transu se vyvinula někdy v období mezi výskytem archaických lidí (tj. Homo heidelbergensis) přibližně před 500 000 lety a výskytem anatomicky moderních lidí (Homo sapiens) před přibližně 200 000 lety jako jedno z řady chování, které si lidé vyvinuli pro posílení sociálních vazeb spuštěním nejen endorfinového systému.

Prosociální a interpersonální účinky psychedelik pravděpodobně podporovaly intenzivní pocit pospolitosti, sounáležitosti a sdílené lidskosti během rituálů jako byly náboženské obřady a světské oslavy našich předků, čímž napomáhaly činnostem, které jednotlivcům umožňovaly znovu potvrdit jejich společnou identitu a jejich propojení v rámci společenského řádu. Nedávné poznatky sbírané od účastníků obřadních retreatů, kde dochází k užívání psychedelik, tuto hypotézu podporují a ukazují, že se zde vyskytuje intenzivní pocit pospolitosti a sdílené lidskosti, který zprostředkovává trvalé zvýšení psychické pohody a sociální propojenosti účastníků.

Premoderní společenství typicky využívala psychedelika jako tzv. entheogeny (nástroj k dosažení spirituální či religiózní zkušenosti včetně např. komunikace s nadpřirozeným světem), které zprostředkovávaly svaté vědomosti a moc, a jsou také vnímány jako zdroj inspirace k primordiálním magicko-religiózním impulzům. Moderní kontrolované experimenty ukazují, že psychedelika dokáží spolehlivě navozovat mystické prožitky včetně ztráty vnímání a prožívání jáství jako individuální entity, dále navozují pocity úžasu a hlubokého propojení, stejně tak jako anomální zkušenosti, mezi které lze zařadit synestezie, mimotělní zážitky („out of body experiences“), zážitky blízkosti smrti či setkání s “nefyzickými” entitami, které jsou běžně v premoderních kulturách interpretovány jako spirituální interakce.

Současné neurovědecké poznatky o účincích psychedelik naznačují, že tyto látky mohou potenciálně usnadňovat rituální činnosti zaměřené na socializaci a inkulturaci (např. rituály přechodu a iniciace). Působení psychedelik na mozek zahrnuje dočasně tlumivý účinek na aktivitu a integritu sítě default mode network (DMN), což snižuje inhibici shora dolů a uvolňuje smyslový a kognitivní tok informací zdola nahoru, čímž se zvyšuje bohatost subjektivního prožitku. Úloha DMN v konstrukci sebepojetí a sociálním poznávání je rovněž narušena, přičemž dochází k inhibici nebo snížení míry prožívání jáství a vědomí vlastní příčinnosti myšlenkových obsahů a chování („agency“), což vede ke zvýšení kognitivní flexibility a emoční lability. V tomto stavu se zvyšuje sugestibilita, citlivost na kontext a obrazotvornost. Tento „klíčový duševní stav“ navíc zahrnuje generalizovanou tvárnost v podobě zvýšené synaptogeneze a nervové plasticity, které mohou dále napomáhat sebeaktualizaci a sebeúpravě. Tento destabilizační proces je obsažen v rituálu, který vytváří nový význam, zprostředkovává utváření identity a usnadňuje programování jedince do kulturních vzorců.

4. Podpora komunitního/skupinového rozhodování

Homininé vyvinuli poměrně rovnostářský politicko-společenský systém, v němž vzájemná závislost a dostupnost smrtících zbraní (např. dřevěných oštěpů a kamenných hrotů) umožňovaly skupinovou kontrolu vůdců; úspěch skupiny proto do značné míry závisel na schopnosti vůdců přesvědčovat. Oslabení schopnosti dominantních vykořisťovat ostatní pomohlo našim předkům nahradit hierarchickou sociální dominanci spravedlivější sociopolitickou strukturou založenou na znalostech, schopnosti řešit konflikty, štědrosti a mechanismech nabývání společenského statutu. Zvýšená sociální hodnota méně autoritářského vedení znamenala zvýšenou pohledávku pro takové vůdčí vlastnosti, jako je inteligence či schopnost vytvářet a ovlivňovat koalice. Tento vznikající sociopolitický systém byl selektivní vůči zvýšení kognitivních a jazykových schopností, které posilovaly prosociální vůdčí schopnosti. V tomto kontextu vzkvétali neautoritářští, charismatičtí vůdci, jako byli např. šamani, kteří se specializovali na zmírňování neštěstí nebo jeho prevenci a poskytovali prosociální služby založené na znalostech a zkušenostech souvisejících s rituálními a léčebnými funkcemi. Tento typ vůdců hrál nadstandardní roli v mnoha oblastech mimo léčitelství, zejména v kontextu skupinového rozhodování a řešení problémů (např. rozřešení konfliktů a meziskupinových vztahů, vedení lovu a pohybu skupiny).

Podle etnografických údajů je jedním z nejčastějších šamanských způsobů využití psychedelik věštění neboli získávání informací, které by jinak nebyly dostupné. V mnoha menších domorodých společnostech jsou věštecké techniky nezbytné pro zásadní skupinová rozhodnutí. Konzumace látky vyvolávající vize je typickým způsobem, jak získat privilegované neempirické znalosti pro rozhodování. Věštění s pomocí psychedelik se používá k údajné komunikaci s předky nebo nadpřirozenými entitami za účelem řešení různých problémů a sociálních dilemat, diagnostiky a léčby nemocí, předvídání budoucnosti nebo plánování a organizace činností souvisejících s obživou (např. zajištění úspěchu lovecké výpravy).

I v případě, že náš interpretační rámec nepřipouští existenci transcendentní reality nebo vševědoucích nadpozemských činitelů, mohou psychedelika poskytovat značné epistemické výhody. Mohou poskytnout nové poznatky o starém materiálu, umožňují hluboké, živé, emotivní a motivačně relevantní zhodnocení již známých skutečností. Zdá se, že těmto přírůstkům znalostí napomáhá několik propojených mechanismů podpořených psychedeliky, včetně zvídavého chování, explorativního vyhledávání, pocity hlubokých vhledů a změna perspektivy.

Takové účinky byly pro rané lidi pravděpodobně výhodné v situacích, kdy bylo třeba rychle rozhodovat nebo jednat navzdory nedostatku informací. Naše předky mohla zaujmout zejména schopnost psychedelik zvyšovat kognitivní flexibilitu, představivost a optimismus, stejně jako vizuální zintenzivnění a komplexní představy spojené s intuitivním uvědoměním či vhledy.

Psychedelika vytvářejí hyperasociativní, imaginativní formu myšlení, která je prosta logických omezení a zahrnuje vytváření souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími slovy a obrazy. V důsledku toho psychedelika zvyšují sémantickou aktivaci a umožňují přístup k jedinečným mentálním reprezentacím, což vyvolává neobvyklé asociace a pojmové vazby, které vedou k originálnímu způsobu myšlení. Užívání psilocybinu je totiž spojeno s dílčím zlepšením divergentního myšlení a dovedností kreativního řešení problémů. Vzhledem k tomu, že uvažování o událostech nebo výsledcích, které nedokážeme vysvětlit na příčinné úrovni, je všudypřítomným rysem lidského poznávání, se zdá výhodné, aby si někteří jedinci v různých kulturách osvojili psychedelika jako nástroje inspirace a představivosti, protože poskytují stav vědomí, který může potenciálně vytvářet nápady ohledně řešení mezer ve znalostech.

Psychedelika indukují „primární procesy myšlení“, což je spojeno se zvýšenou excitací zrakové kůry a zapojení vnitřního reprezentačního systému, který je aktivní i při fantazii, denním i nočním snění a mystických vizích. Dochází k zesílení vizuální kognice neboli myšlení v obrazech, které pravděpodobně předcházelo našemu racionálnímu myšlení založeném na jazyku, podporuje integraci informací a rozhodování na podkladě prezentačního symbolismu („presentational symbolism“, např. představa alternativních scénářů) a učení. Miliony let tato na obrazech založená kognitivní modalita byla pro homininy základním metakognitivním systémem pro reprezentaci komplexních vztahů, řešení problémů a strategické plánování, přestože byla méně analyticky vyspělá než (logické, na pravidlech založené a reflexivní) „sekundární procesy myšlení“.

Jak bylo zmíněno výše vlivem účinku psychedelik dochází k určitému „odbrždění“ mozkové aktivity vlivem snížení top-down inhibice a dezinhibice thalamického filtru, při současné zvýšené excitaci kůry. Podle Robina Carharta-Harrise a Karla Fristona se tím rozšiřuje množina dostupných smyslových a mnemotechnických obsahů a zvyšuje se potenciál pro „netradiční“ nápady, nové poznatky a nové perspektivy. Během psychedelického stavu také dochází ke zvýšené komunikaci napříč celým mozkem, což může vysvětlit audiovizuální synestézii, zvýšenou produkci asociací a změněnou integraci smyslových vjemů, mění prožívání sebe sama a prostředí, což pomáhá omezit rigidní nebo příliš zakořeněné vzorce myšlení. Z toho všeho vyplývá, že věštecké praktiky s využitím psychedelik by mohly poskytovat přístup k novým a neobvyklým perspektivám a nevědomým obsahům užitečným pro usuzování o neznámém, čímž by představovaly efektivní strategii vyrovnávání se s nevyhnutelnou nejistotou.

Diskuze

V diskuzi se autoři věnují roli šamana ve společnostech našich předků. Tato role je velmi specifickým druhem vůdčí pozice, kdy se šaman podílí na důležitých strategických rozhodnutích daného společenství a je ústřední osobou při provádění rituálů ať už s cílem léčení (využití technik a vytváření kontextu pro maximalizaci placebo efektu), nebo za účelem naplnění společenských a spirituálních potřeb (přechodové rituály, udržování koheze skupiny, kontakt s nadpřirozeným světem atd.).

Dalším tématem v diskuzi je využití psychedelik jako faktor umožňující konstrukci sociálně-kognitivní niky. Autoři spekulují, že původně náhodné začlenění psilocybinu do jídelníčku a následná eventuální integrace do společenských a protonáboženských aktivit mohlo pomoci v adaptaci na vznikající socio-kognitivní niku, která je: a) zároveň selekčním tlakem a adaptační odpovědí; b) byla částečně vytvářena homininy skrze změny v potravě (metabolismu) a jejich aktivitách a rozhodnutích, kterými měnili podmínky prostředí, ve kterém žili, a tím i podmínky, vůči kterým se museli přizpůsobovat. Druhým klíčovým aspektem překládaného modelu je, že instrumentalizace psychedelik měla niku-konstruující efekt, který souběžně pomáhal ve tvorbě a evoluci socio-kognitivní niky (viz. schéma 1).

Instrumentalizaci psychedelik lze tedy modelovat jako faktor umožňující proces hominizace, jako sociálně naučenou a kulturně vyvinutou vlastnost (původně individuálně naučené samoléčebné chování), která napomáhala při vytváření socio-kognitivní niky. Autoři se domnívají, že tomu tak je, protože psychedelika změnila sociální prostředí, a tedy i selekční tlaky u dávných homininů tím, že posílila schopnost vytvářet sociální vazby a spolupracovat ve skupinách, podporovala kreativní myšlení, neverbální a jazykové vyjadřování nebo sugestibilitu. Užívání psychedelik pak vytvořilo zpětnou vazbu: zvyšovalo sociální poznání a symbolické chování, a tím selektovalo pro další zesílení těchto schopností tím, že zvyšovalo bohatost a složitost (konstruovaného) sociálního a sémiotického prostředí.

V důsledku toho byl rozvoj účelnějšího a účinnějšího poznávání a společenskost u příslušníků populace, kteří užívali psychedelika, zvýšil selekční tlak na potomky, aby si osvojili využívání vizuálních reprezentací, inteligenci a schopnost spolupráce. Prostřednictvím Baldwinova efektu (nelamarckovský způsob, jak se somatické modifikace vyvolané prostředím, které jsou výsledkem buď učení, nebo fyziologické adaptace, stávají dědičnými změnami) by nakonec došlo k selekci genetických variant, díky nimž je osvojení kreativity a společenskosti rychlejší, spolehlivější a méně závislé na signálech z prostředí (jako je rituální konzumace psychedelik).

Pokud tedy psilocybin v dávných populacích systematicky zvyšoval četnost smíchu, hudby (a tance), rituálů a prosociálního vedení – čímž zvyšoval sílu a kvalitu sociálních vazeb a podporoval schopnost činit kolektivní rozhodnutí a následně měnil podmínky pro selekci – pak mohl v konečném důsledku ovlivnit evoluci člověka, protože tyto (ekologicky a kulturně zděděné) komunitně udržované aspekty kultury mohly selektovat ke genetickým variantám, jež zvyšovaly společenskost, poznávací a komunikační schopnosti.

Jak již bylo řečeno, budování sociálně-kognitivní niky znamenalo rozšíření souboru neformálních náboženských aktivit zahrnujících vůdce s nadpřirozenými vlastnostmi (šamany v širším slova smyslu), kteří rituálně navozovali změněné stavy vědomí (zahrnující interakce s předpokládanými nadpřirozenými silami), aby poskytovali prosociální léčitelské a věštecké služby. Tyto magicko-náboženské aktivity byly zakořeněny v tanci, zpěvu a inscenaci, které jednak navozovaly změny vědomí, jednak dále sloužily jako prostředek k posílení mírumilovnosti, sounáležitosti a představivosti v rámci celospolečenských nočních léčebných a společenských rituálů. Psilocybin má schopnost zesílit tyto extatické a vizionářské způsoby myšlení. Ve snaze uchopit a sdělit tyto intenzivní zážitky s hlubokým osobním významem lidé často využívají rytmické, hermeneutické a rétorické aktivity. Je tedy pravděpodobné, že opakovaná expozice psilocybinovým houbám u prapůvodních lidských populací měla významný vliv na vznik a vývoj starověké religiozity, která zahrnovala animismus, víru v posmrtný život a další šamanské koncepty.

To znamená, že rané instance animistického myšlení a protošamanského chování vyvolané psychedelickými změněnými stavy vědomí mohly vytvořit kontext, který ovlivnil následný výběr posilující lidskou religiozitu. Pokud psychedelika vyvolávala duševní stavy, které měly adaptivní účinky na zdraví, sociální vazby a rozhodování, mohlo to vést k následné selekci (genetické i kulturní) na schopnost a motivaci měnit vědomí alternativními prostředky, a to zejména způsoby, které nejúčinněji fungovaly na podporu léčení, společenskosti a kreativity. Proto lidé po celém světě a v průběhu času používali různé techniky k napodobení, doplnění nebo zesílení účinků psychedelik, které zahrnují stresování kognitivního systému prostřednictvím nedostatku spánku, extrémních teplot, smyslového přetížení, vyčerpání a emočně nabitých, intenzivních zážitků. Rituální zpěv, hudba a tanec byly vyvinuty k navození euforie a extáze (tj. změněných stavů vědomí) i bez nutnosti užívání psychedelik.

Současně s tím vznikaly mytologické systémy a náboženská přesvědčení, která umožňovala integraci a vysvětlení těchto hlubokých a často znepokojivých vizionářských zážitků, s nimiž se lidé ve změněném stavu vědomí setkali na individuální i kolektivní úrovni. Autoři se domnívají, že tato dynamika budování niky, která zahrnuje kombinaci kulturní a biologické selekce, pomáhá vysvětlit, proč užívání psychedelik není všudypřítomné, zatímco institucionalizované metody navozování změněných stavů vědomí jsou mezikulturní univerzálie.

Ačkoli tedy instrumentalizace psychedelik mohla být v dávných dobách důležitým rysem lidského společenského a kognitivního života, v současnosti se ve většině lidských kultur z velké části nevyskytuje. Možná ji postihl podobný osud jako lov a výrobu kamenných nástrojů (obojí v moderních lidských společnostech také většinou chybí, protože bylo nahrazeno zemědělstvím a používáním kovových nástrojů), protože bezpečnější, účinnější nebo pohodlnější prostředky k navozování změněných stavů vědomí na podporu zdraví, sociálních vazeb a rozhodování (např. hudba a náboženství) jsou nyní nedílnou součástí lidské niky.

Shrnutí a možnosti empirického výzkumu

Autoři článku svůj model užívání psilocybinových hub jako nezanedbatelný faktor v lidské evoluci staví na několika aspektech:

● Homeostatická upotřebitelnost v případě serotoninové deplece neboli zpočátku náhodné a později záměrné sebeléčení.
● Efekt na konstrukci a zároveň adaptaci na sociálně-kognitivní niku skrze indukci prosociálního chování a podporu koheze společenských struktur v rámci rituálního užívání.
● Možná podpora evoluce koncového mozku díky zvýšené neuroplasticitě (což je zároveň adaptace na život v sociálně-kognitivní nice), která je zprostředkována působením na 5HT2A receptorech.

Navzdory této situaci není jasné, zda se užívání psychedelik objevilo relativně brzy v životě homininů, a může tak pomoci vysvětlit evoluci sociálně-kognitivní niky (jak je zde naznačeno), nebo zda se naopak objevilo relativně pozdě v životě člověka (a mohlo náhodně posílit kognici a společenskost) – a v takovém případě by se pozornost měla zaměřit spíše na jejich koevoluční interakci po nezávislém vzniku. Výše uvedené důkazy týkající se paleodiety a paleoekologie raných homininů, fylogeneze mykofágního a samoléčebného chování primátů a biogeografie hub obsahujících psilocybin podporují první scénář. Se vší pravděpodobností však zůstane navždy nejisté, kdy přesně naši předkové poprvé vědomě použili látky měnící vědomí při rituálech. Nicméně další empirický výzkum by nám měl umožnit správně vyhodnotit možnou roli a dopad konzumace psychedelik v lidské adaptaci a evoluční historii.

Autoři se domnívají, že výzkum by se měl snažit ověřit některé z předpovědí, které z modelu vyplývají, a pokusit se je vyvrátit. Například model instrumentalizace psychedelik nevyžaduje ani nepředpokládá, že by užívání psychedelik bylo univerzální nebo dokonce rozšířené mezi dnešními kulturami; předpokládá však, že by užívání psychedelik mělo být rozšířenější mezi pastevci (a lovci a sběrači) než mezi zemědělci (protože se předpokládá, že užívání psychedelik je relativně staré chování spojené s jednoduššími pasteveckými společnostmi a jejich šamanskými praktikami, které mají tendenci mizet s intenzifikací zemědělství). K ověření tohoto předpokladu by mohly být použity systematické metody mezikulturního výzkumu, které by empiricky určily četnost užívání psychedelik v závislosti na typu obživy v celosvětovém vzorku společností, které byly náhodně vybrány pomocí zavedených pravděpodobnostních výběrových postupů. Další a priori hypotéza, kterou lze testovat na základě dostupných mezikulturních důkazů, je, že užívání psychedelik je či bylo prováděno se specifickým cílem (tj. léčení, sociální vazby / socializace a rozhodovací rituály). Tuto představu naznačuje kvalitativní čtení antropologických záznamů, ale musí být ještě potvrzena systematičtějšími studiemi. Pokud by byla ověřena existence takových mezikulturních podobností souvisejících s účelem užívání, naznačovala by selekci v rámci biologické a/nebo kulturní evoluce.

Dále tento model předpokládá, že psilocybin (a další serotonergní psychedelika) mohou nahradit serotonin za podmínek nedostatku či deplece tryptofanu, a tím zmírnit dopady spojené s nedostatečnou serotonergní neurotransmisí (která ústí např. v depresivní náladu, zvýšenou zranitelnost vůči stresu a kognitivní rigiditu). Tuto předpověď lze podrobit kritickému testu za použití zavedených experimentálních postupů pro modifikaci periferních a centrálních hladin serotoninu (které manipulují s hladinami tryptofanu, akutně nebo chronicky, deplecí nebo suplementací) ve spojení s podáváním různých dávek psychedelických látek. Bylo například prokázáno, že deplece tryptofanu způsobuje významné snížení úrovně spolupráce, kterou účastníci projevují v rámci hry se smíšeným motivem, vězňova dilematu. Předpokládá se, že podávání psilocybinu by mělo zvrátit deficity ve spolupráci pozorované za takových experimentálních podmínek. Získání negativních výsledků z těchto empirických testů by znamenalo, že zde navrhovaný hypotetický scénář je nepravděpodobný.

Kromě obhajoby významu evoluční perspektivy pro úkol vysvětlit a terapeuticky využít účinky psychedelik lze doufat, že tento článek pomůže podpořit začlenění psychedelik do teoretického a empirického úsilí zaměřeného na další pokrok v našem chápání evoluce lidského chování.


Filip Trbušek
Česká psychedelická společnost



Reference:
Rodríguez Arce, J. M., & Winkelman, M. J. (2021). Psychedelics, Sociality, and Human Evolution. Frontiers in Psychology, 12. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2021.729425
Johansen, P. Ø, and Krebs, T. S. (2015). Psychedelics not linked to mental health problems or suicidal behavior: a population study. J. Psychopharmacol. 29, 270–279. doi: 10.1177/0269881114568039