Komplikované vztahy, strach z blízkosti, nebo naopak ulpívání na druhých – mnohé z toho má kořeny v dětství. Psychedelika mohou otevřít cestu k pochopení a uzdravení.
Tento článek navazuje na předchozí text Psychedelika a teorie traumatu publikovaný na blogu CZEPS a slouží jako jeho rozšíření. Tentokrát se zaměříme na citovou vazbu neboli attachment, která úzce souvisí s komplexním vývojovým traumatem.
Co je komplexní vývojové trauma?
Komplexní vývojové trauma se nejčastěji objevuje v prostředí, které by mělo být pro dítě bezpečné. Dítě může být vystaveno domácímu násilí, zneužívání, dlouhodobému zanedbávání nebo být svědkem závislostí v rodině. Takové zkušenosti často vedou k chronickému traumatickému stresu, zvláště pokud se jedná o opakované případy týrání či zanedbávání. Dlouhodobé trauma v dětství může výrazně ovlivnit způsob, jakým se vztahujeme k lidem a jak navazujeme vazby – a to i v dospělosti.
Attachment: Co to je a proč je důležitý?
Teorie citové vazby (attachment theory) vznikla v 50. letech 20. století díky výzkumům Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové. Oba nezávisle na sobě zjistili, že způsob, jakým jsou naplňovány potřeby dítěte, ovlivňuje jeho vztahové chování po celý život. Základním předpokladem teorie je, že pocit bezpečí u dítěte vzniká díky konzistentní přítomnosti a citlivé reakci pečující osoby. Dítě se tak učí důvěřovat druhému a vnímat ho jako spolehlivý zdroj útěchy.
Psychologie rozlišuje čtyři základní typy citové vazby:
- Bezpečný typ vazby
Lidé s tímto vzorcem mívají zdravý vztah k blízkosti i samostatnosti. Umějí projevovat city a náklonnost a současně si zachovat vlastní rovnováhu. Vztahy dokážou vnímat realisticky, umí si stanovit hranice a být emočně dostupní. Statistiky ukazují, že více než polovina populace spadá do této kategorie. Bezpečná vazba zpravidla vzniká v dětství, pokud dítě zažívá stabilní péči, lásku a pozornost. - Úzkostný typ vazby
Tento typ je často spojen s nejistotou ve vztazích. Lidé s úzkostnou vazbou mají silnou potřebu být ujišťováni o lásce a blízkosti partnera. Samota v nich vyvolává úzkost, a proto často setrvávají i v nevyrovnaných či toxických vztazích. Projevují se impulzivně, emotivně a někdy i nepředvídatelně. Nedostatek důvěry se může promítat i do vztahů s nejbližšími. Úzkostný styl vazby bývá častější u žen a vzniká tehdy, když jsou potřeby dítěte naplňovány nepravidelně a nečekaně. - Vyhýbavý typ vazby
Jedinci s tímto nastavením si velmi cení nezávislosti a často mají potíže s intimitou a závazky. Blízkost jim může působit nepohodlí, vnímají ji jako ohrožení osobního prostoru. Ve vztazích si nechávají zadní vrátka. Často se plně věnují práci nebo aktivitám, které je od vztahů distancují. Vyhýbavý styl vazby je častější u mužů. Obvykle vzniká u dětí, jejichž fyzické potřeby byly naplňovány, ale emoční péče byla opomíjená – například chyběl tělesný kontakt nebo emoční útěcha. - Úzkostně-vyhýbavý typ vazby
Tento styl kombinuje znaky úzkostné a vyhýbavé vazby. Lidé s tímto nastavením se blízkosti bojí, ale zároveň po ní touží. Často působí ambivalentně – odmítají druhé, ale bez vztahu se necítí dobře. Vstupují do nefunkčních vztahů, nebo se jim zcela vyhýbají. Tento styl je méně častý, ale obvykle se pojí s hlubšími emočními zraněními z dětství, jako je zneužívání nebo vážné zanedbávání. Obtíže pak zasahují i další oblasti života.
Jak spolu souvisejí trauma a attachment?
Pro vznik citové vazby je klíčová raná fáze vývoje, především první tři roky života. Dítě v tomto období potřebuje stabilní, bezpečný vztah s pečující osobou (např. matkou, otcem nebo jiným blízkým dospělým). Takový vztah mu pomáhá budovat zdravý sebeobraz a schopnost navazovat smysluplné vztahy v dospělosti.
Pokud však v tomto období dítě zažívá trauma – například nedostatek péče, ohrožení nebo emoční nedostupnost pečujících osob – může být jeho schopnost tvořit bezpečnou citovou vazbu narušena. V dospělosti se to může projevit různě: vyhýbáním se blízkým vztahům, strachem z opuštění nebo naopak ulpíváním na intenzivních, ale často nezdravých vztazích. Tyto vzorce chování pak mohou vést k dalším zklamáním a retraumatizaci.
Jak mohou psychedelika pomoci při práci s traumatem?
Psychedelika mohou v terapii hrát důležitou roli díky několika klíčovým mechanismům.
Prvním důležitým principem je vyvolání potlačených vzpomínek. Když čelíme traumatu, některé vzpomínky a emoce mohou být potlačeny v rámci obranných mechanismů, aby nás nezasahovaly. Psychedelika mohou tyto potlačené vzpomínky znovu oživit, přičemž tento proces je zprostředkován například účinkem na sigma-1 receptor, který funguje jako „klíč“ aktivující části mozku zapojené do zpracování emocí a traumat.
Během terapeutického sezení s psychedeliky dochází k hyperaktivaci mozkových center spojených s traumatem a emoční pamětí. To znamená, že části mozku, které byly dříve méně aktivní, se nyní probouzejí a začínají intenzivněji pracovat.
Jakmile se vzpomínky aktivují, dochází k jejich rekonsolidaci. Dále dochází k desenzibilizaci člověka k vlivu události, což znamená, že vzpomínka v něm nevyvolává tak silnou emoční odpověď. Tento proces doprovází tvorba nových neuronů (neurogeneze) a zvýšená dopaminergní aktivita, která pomáhá lépe zvládat emoce a integrovat nové poznatky.
Z hlediska neurobiologie psychedelika snižují aktivitu tzv. defaultní mozkové sítě (DMN). DMN je funkční síť mozku, která se aktivuje, když naše mysl neřeší konkrétní úkoly a jen se „toulá“. Účinek psychedelik také zvyšuje propojení mezi různými částmi mozku, což nám umožňuje lépe zpracovávat informace.
Psychedelika pomáhají snížit reaktivitu amygdaly, oblasti mozku zodpovědné za emoční reakce, jako je strach. Toto snížení reaktivity zmírňuje intenzivní emoční reakce spojené s traumatem.
Díky těmto mechanismům psychedelika umožňují hlubší zpracování traumatických zážitků a přispívají k efektivnějším terapeutickým výsledkům.
Attachment a psychedelika
V posledních letech se objevují i výzkumné otázky zaměřené na možné souvislosti mezi psychedeliky a attachmentem, např. zda psychedelicky asistovaná psychoterapie (PAP) může přispět ke změně nejisté vazby (např. vyhýbavé nebo úzkostné) směrem k bezpečnější variantě.
Jedna zajímavá studie se zabývala účinky psilocybinu v rámci skupinové terapie u homosexuálních mužů s diagnózou AIDS. Terapeutický protokol zahrnoval čtyři přípravná skupinová sezení, individuální sezení s psilocybinem a následná integrační skupinová setkání.
Výsledky ukázaly, že u účastníků s vyhýbavou vazbou nebyly zaznamenány žádné výrazné změny, ale úzkostná vazba byla silně propojena s mystickými zážitky a po terapii došlo k jejímu výraznému snížení.
Tato zjištění naznačují, že psychedelika mohou otevřít cestu k hlubší práci s našimi vztahovými vzorci a podpořit jejich transformaci směrem k bezpečnějším a zdravějším formám.
Eva Zientková
Česká psychedelická společnost
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce. Děkujeme!