„Řekl komusi Sókratés: „Co se divíš, že ti nic neprospívá cestování, když s sebou nosíš sama sebe? Tíží tě totéž, co tě na cesty vyhnalo. Ducha musíš zbavit břemene, dokud tak neučiníš, nebude se ti líbit nikde.“ — Seneca, Výbor z listů Luciliovi
Štítek: peyotl
Rubriky
Genocida indiánů a peyotl
Západní Evropané v minulosti brutálně kolonizovali a zotročovali mnohé země všech kontinentů. Ve jménu boha definovaného církví z naprosté většiny planety vymýtili tradiční pojetí boha (veškerenstva, jednoty) a neinvazivní životní styl, neboli harmonický, v souladu s přírodou. Civilizace zalila nezměrné plochy Země betonem a přírodu a zbytky původního obyvatelstva umístila do rezervací. V době končícího antropocentrismu by to i mohlo vypadat, že se karta obrací k lepšímu, avšak většinou je to jen opět nové pozlátko, které pod bohulibými hesly o ekologičnosti spěje ve výsledku k dalšímu zalévání Země betonem.
Pro některé jev magický, pro jiné zase záležitost „pouhé“ evoluce. V následujícím článku bych vás rád vzal na pouť za poznáním toho, proč našemu mozku některé rostliny a houby umožňují otevřít brány vnímání a pochopit podstatu vědomí, a s trochou nadsázky i fungování samotného vesmíru.
Literárně je peyotlový mezkalin nezapomenutelně spojen se jménem britského spisovatele Aldouse Huxleyho. V moderní historii je užívání peyotlu spjato s Církví domorodých Američanů, nejrozšířenějším náboženstvím mezi severoamerickými Indiány. Mystický kaktus je pro ně darem Velkého ducha a posvátnou „blánou“ Matky Země. Rouškou proti viru nejsmrtelnějšímu – aroganci.