Rubriky
Blog

Dezintegrace skutečnosti a další možné faktory drogových závislostí mezi domorodými uživateli ayahuasky

„Řekl komusi Sókratés: „Co se divíš, že ti nic neprospívá cestování, když s sebou nosíš sama sebe? Tíží tě totéž, co tě na cesty vyhnalo. Ducha musíš zbavit břemene, dokud tak neučiníš, nebude se ti líbit nikde.“ — Seneca, Výbor z listů Luciliovi

Během nedávné cesty do Amazonie jsem se u několika peruánských kmenů setkal s tristní situací, a sice že někteří ayahuasqueros, neboli šamani, se buď upili (alkoholem) k smrti, nebo momentálně nejsou z adiktologických důvodů schopni pokračovat ve své sebeexplorační a kmenově stmelující činnosti. Automaticky to ve mně vyvolalo několik otázek: Co mohlo tak narušit vnitřní rovnováhu lidí s původně dobrou kmenovou reputací a celkem radostným světonázorem, že zvolili tento směr? Přitom vřelost jejich světonázoru nebyla jen známkou přirozené, indiánské naivity, ale i celkem lucidní sebereflexe. Možná u nich došlo k takovému narušení vnitřní a vnější svobody, že volili podobnou sebedestrukci cíleně, i když je to málo pravděpodobné a spíše se jednalo o nevědomý proces. Pro dlouhodobé uživatele ayahuasky je charakteristický určitý vnitřní řád, který je výsledkem integrací důsledně zpracovaného materiálu z psychedelických sezení a zvýšené senzitivity vůči okolnímu prostředí. Takže rozvoj narkotické závislosti musel být vyvolán nějakou poruchou této senzitivity a integračních mechanismů současně. Fenomenologicky mají ayahuasca a alkohol málo společného, snad jen rychlý anxiolytický a antidepresivní účinek, který je ovšem u alkoholu krátkodobý, kdežto u ayahuasky je mnohonásobně delší a hlubší, což dokládají existující studie. Ve všem ostatním se však liší diametrálně, především co se týče vlivu na kognitivní schopnosti, například vysokou mírou uvědomění u ayahuasky oproti vjemové a sebereflexivní deprivaci u alkoholu. Proč by tedy někdo znalý tak širokého spektra změněných stavů vědomí, včetně oblastí transpersonálních, čili osvobozených od sebestřednosti ega, volil látku s natolik fenomenologicky a fyziologicky protichůdným účinkem? Jinými slovy, proč by někdo volil cestu „neuvědomování si skutečnosti“? Snad jen že by se ona skutečnost jevila jako cosi opravdu neúnosného.

Je nutné konstatovat, že mezi ayahuasqueros je nadužívání alkoholu vedoucí k následnému úmrtí opravdu vzácné, ovšem jak se zdá, i takové smutné epizody se stávají. Hned v úvodu bych však rád vyloučil přímou spojitost mezi účinkem ayahuascy a tíhnutím k návykovým látkám, neboť tento předpoklad je v přímém rozporu s výsledky vědeckých studií. Naopak je ayahuasca široce využívaným nástrojem v léčbě závislostí, včetně alkoholické. V Peru se například nachází známé centrum Takiwasi, jenž se na léčbu adiktologických problémů specializuje. Taktéž si myslím, že je nutné vyloučit jakožto možný katalyzátor adiktologického problému „negativní afterglow“, jelikož u ayahuasky, vzhledem k jejímu silnému antidepresivnímu účinku, je takový jev procentuálně velmi malý. Takže emoční spád po absolvování ayahuaskové zkušenosti je málo věrohodný, a tudíž se jedná o nějaký jiný faktor v dlouhodobém horizontu po absolvování sezení s ayahuaskou. Výjimkou by snad mohla být kombinace ayahuasky s durmanem, neboli „toé“ (Brugmansia suaveolens), jež se občas v Amazonii používá a ve vyšších dávkách může způsobit úzkostné a psychotické stavy, včetně fyziologicky nepříjemných pocitů.

Autor koncepce „peak experience“ A. Maslow zmiňuje, že emoční propad a pocit zklamání po dosažení „vrcholných“ prožitků, může být přirozenou psychickou reakcí na stav, ve kterém původní cíle byly naplněny. Takto vzniklý stav je sice diskomfortní, ale v konečném důsledku vede k sebeaktualizaci, neboť nutí vytvářet nové motivace a smysl. Během psychedelické zkušenosti může dojít k celkové revizi a oproštění se od původní motivace a smyslu. Stav zbavený smyslového jádra, by se dal definovat i jako nuda. Z pohledu existenciálního psychologa V. Frankla může být stav nudy způsoben absencí životního smyslu, absencí aktivity a pocitem vnitřní prázdnoty. V kontextu ayahuaskového šamanismu, při kontaktu s všepronikající civilizací v její ne příliš inspirující podobě, tak může docházet k její vnitřní dezintegraci, k neakceptování těch motivací a smyslů, na jejichž základě je odlišná kultura založena. Takové nepřijetí může vytvářet vnitřní konflikt a emoční tenzi dostatečně intenzivní pro zvolení nějaké návykové látky coby efektivního způsobu, jak se vyhnout vědomé konfrontaci se sebou a realitou.

Myslitel Jiddu Krishnamurti občas zmiňoval, že život by byl vnitřně bezkonfliktní a celistvý, pokud by nedocházelo k neustálému intelektuálnímu procesu hodnocení a srovnání „toho, co je“. Je obdivuhodné, že amazonští indiáni povětšinou touto vzácnou vlastností disponují, neboť jejich identita se vyznačuje vysokou mírou propojenosti s okolním ekosystémem. Jinými slovy, bezpodmínečně přijímají okolní bytí, aniž by muselo docházet k nějaké kritické racionalizaci. Nicméně stres vyvolaný kontaktem s invazivní kulturou, založenou na osobnostní kultivaci, může být dostatečným důvodem pro vznik depresivních stavů. Za součást takového sociokulturního stresu lze považovat likvidaci okolního prostředí, nelegální i legální těžbu surovin, znečišťování řek, kácení lesů, rostoucí bídu, kriminalitu a další destruktivní vlivy, jež původní obyvatele nutí k rozvoji zcela nových adaptačních strategií, ke kulturně odlišnému způsobu uvažování.

Někteří šamani z peruánského kmene Shipibo zmiňují tento civilizační tlak jakožto hlavní důvod výskytu problémů s alkoholem mezi svými kolegy. Naléhavá nutnost přizpůsobení se sociálním pravidlům, kterým v podstatě nerozumí a ani rozumět nechtějí, tvoří dle jejich názoru jeden z hlavních mechanismů devalvace jejich psychedelické zkušenosti jako něčeho, co postrádá hodnotu v rámci nového sociálního systému. Svou roli v tom hraje i to, že šamani často přicházejí o mladé adepty, jelikož ti jsou nuceni hledat práci ve městech a již nejeví zájem o psychedelickou sebeexploraci v rámci kmene. Pro mnohé šamany tak jde o formu seberealizačního kolapsu, neboť jejich kmenová úloha spočívá v sociálním stmelování za pomoci ayahuaskové tradice.

Alkohol, který je v pralese levnější než coca-cola, se díky zájmům lokálních politiků stal dostupným takřka všude. Nejdříve pohltí indiány, jež ayahuasku neužívají, či ji užívají vzácně. Ayahuasqueros se snaží o kontrolu situace a striktní kmenový detox, pokud ale tento boj prohrávají, sami se mohou stát obětí návykové substance. Svým způsobem za to může právě jejich kmenová propojenost, nedovolující jim stát se bloudícími askety. Takový příběh se odehrává na více místech v Amazonii současně: v posledních letech se v médiích třeba zmiňoval brazilský kmen Guarani-Kaiowa, kde psychické poruchy způsobené nadužíváním alkoholu vedou k velkému množství sebevražd mezi mladou populací. Dalším je třeba brazilský kmen Karipuna, kde průzkum ukázal, že alkohol konzumuje 70 % kmene a z toho 40 % se nachází ve zdravotně kritickém stavu. Přitom samotný alkohol není pro amazonské indiány cizí, jelikož již od předkolumbovské doby byl široce rozšířen recept z fermentované yuki (Manihot esculenta), kterému se v Peru a Kolumbii říká „masato“, v Brazílii „cauim“ a ve francouzské Guyaně „kachiri“. Jde však o nápoj s poměrně nízkým procentuálním obsahem alkoholu (2–5 %), u něhož lze stěží předpokládat stejný rozvoj psychopatologií jako u tvrdého alkoholu.

Kromě sociokulturního stresu jako možného faktoru pro rozvoj adiktologického problému stojí za pozornost jinak celkem přirozená touha po extatických a euforických stavech, což je k vidění například u kolumbijského kmene Guahibo, jehož etnobotanickou krajinu popsali již E. Schultz a A. Hofmann v knize Rostliny bohů. Tam se každodenně používá šňupací směs „yopo“ (Anadenanthera peregrina) pro dosažení vizuálně bohatého, tranzového a euforického stavu. V jejich případě sice nejde o látku návykovou, kromě toho minimálně neurotoxickou, nicméně nad každodenní potřebou takové proměny vědomí člověk může žasnout. Nebezpečnější z hlediska toxicity užívaných substancí je na tom jiná oblast Kolumbie, a sice ta obývaná kmeny Witoto, Inga a Tucano v okolí města Leticia na jihu země. Tam postupně ayahuaskovou tradici vytlačilo každodenní užívání silného extraktu z drcených listů koky („ypadú“ nebo „mambé“) v kombinaci s hustou pastou z převařených listů tabáku, kterému říkají „ambil“. Užívatelům této směsi ostatní indiáni říkají  bocas verde“, neboli „zelená ústa“, což je charakteristický následek neustálého žvýkání koky. Dalším patrným symptomem uživatelů ambilu a mambé jsou poruchy kognitivních funkcí či viditelné poškození zubů a dásní, což v souhrnu nedovoluje mnohým uživatelům vyjadřovat se srozumitelně. Ještě náročnější situace je o malý kousek jižněji po řece Amazonas (Amazonce) z brazilské strany u města Tabatinga. Tam se kromě zmíněných substancí postupně rozšířil i alkohol, což vyústilo v stoupající počet sebevražd mezi indiány Tikuna. Před zhruba deseti lety jsem v této oblasti byl a během setkání s tamním šamanem jsem se tázal na příčiny postupného přechodu z ayahuaskové tradice na ambil, mambé a alkohol. Šaman mi tehdy řekl, že kvůli velmi špatným sociálním podmínkám mnozí indiáni začali hledat látky s rychlým euforickým a anxiolytickým účinkem, jenž by byly zbaveny sebenáhledového potenciálu ayahuascy. U této tendence je ono narušení senzitivity a integračního mechanismu patrné.

Podobnou situaci je možné pozorovat i mimo prales, například u indiánů Quechua v Andách, kde se po staletí tradičně používá kaktus San Pedro (Trichocereus pachanoi) obsahující meskalin. V současnosti je tak někdy k vidění i alkohol integrovaný přímo do šamanských rituálů. Někteří, kdo užívají tuto kombinaci, tvrdí, že jim alkohol pomáhá zpříjemnit a odlehčit stimulující a sebekonfrontační efekt kaktusu, i když původně dekorativní nádobky s alkoholem figurovaly pouze v rámci šamanského „díkůvzdání“. Za zmínku stojí i oblast bolivijského Altiplano, kde se v souvislosti s vysokohorským prostředím tradičně používají listy koky. Nicméně za posledních několik desetiletí každodenní konzumace koky stoupala, než se k listům začala přidávat směs napomáhající lepší extrakci hlavního alkaloidu kokainu.

Touha po euforii a zapomnění, potřeba dalších látek mimo relativně bezpečné prostředí psychedelik, je samozřejmě k vidění nejen v Amazonii. Stačí si vzpomenout na severoamerickou tvůrčí scénu 60. let, třeba na razantní přechod Jima Morrisona z LSD na alkohol (LSD se mimo jiné v 60. letech používalo i pro léčbu alkoholismu). V tomto kontextu lze zmínit řadu dalších lidí: Kena Keseyho, Jacka Kerouaca či Williama Burroughse (závislého na opiátech), který mimochodem v padesátých letech minulého století, popsal svou zkušenost s ayahuascou takto: „Jde o nejsilnější látku, jakou jsem vyzkoušel. Ayahuasca se ničemu nepodobá, vytváří ohromně komplexní propletenost smyslů” (W. Burroughs, The Yage Letters). Nelze říct, že by se situace zásadně změnila v následujících desetiletích, kdy nedostatečná informovanost uživatelů psychedelik o možných rizicích přivádí k mixování všemožných substancí a následným psychologickým komplikacím. Samozřejmě v rámci eurocentrické civilizace je nutné brát v potaz více faktorů schopných ovlivnit rozvoj návykového chování: vliv prostředí, psychické poruchy, osobnostní predispozice či traumatizace, porušování pravidel setu a settingu, neúplnost či úplnou absenci integračního procesu a vyústění do spirituálního bypassu. Z adiktologického pohledu je prázdnota, nuda a smyslový kolaps takovým psychickým prostředím, v rámci kterého může vzniknout nutkavá potřeba úniku před sebou samým, třeba i prostřednictvím návykové látky, neboť klasická psychedelika tento únik nejen neposkytují, ale naopak směřují pozornost k jádru problému.

Faktor zneklidňující nudy, jakožto jeden z důvodu expandujícího alkoholismu, zmiňují někteří představitelé kmene Shauwi v Peru. Zjišťují na vlastní zkušenosti, že bohatá ayahuascová praxe ještě neznamená automatickou imunitu vůči stavům nudy, prázdnoty či sociokulturního stresu. Samozřejmě vzniklou frustraci nemá na svědomí samotná ayahuasca, ale souhrn mnoha biosociokulturních faktorů, včetně sklonu k dichotomnímu, hodnotícímu vnímání reality. Psychonautickým jazykem se dá říct, že hlavním zdrojem vnitřního konfliktu je samotná přítomnost self, jež vystupuje jako produkt autobiografické zkušenosti a intelektuální fragmentace reality. Přechod od vrcholných prožitků ayahuascy – stavů globální všepropojenosti a absence self – ke kosmické nudě je tak teoreticky možný pouze v rámci dlouhodobého horizontu a mohl by být způsoben neschopností průběžně udržovat pozornost, sebereflexi a celkovou psychickou pohodu. Dalším specifickým faktorem pro domorodé kmeny by mohla být i adaptace k „psychologickému času“, neboť pro většinu indiánů jde o novou, a ne příliš pozitivní inovaci. Dosud byli zvyklí žít bez psychologického včerejška, a tak se najednou dostávají do stavu, ve kterém se imaginární zítřek jeví jako velmi reálný a nejistý, navozující stav úzkosti a ohrožení. Pokud ale klasická psychedelika dovolují prožitek rozpadu self, včetně náhledu na další běžně nevědomé mechanismy psychiky, alkohol a jiné návykové látky vnitřní vakuum pouze potlačují, čímž se obranyschopnost ega naopak zvyšuje.

V závěru lze konstatovat, že život je velmi komplexní proces, v mnoha ohledech nepředvídatelný, drsný a křehký zároveň. Což se vztahuje i na psychiku, jež dokáže absolvovat jak stavy vnitřní svobody a celistvosti, tak i rozměry zdánlivě dramatické a bezvýchodné. Psychoaktivně navozený vhled a euforie, která ho doprovází, není jev trvalý, což platí i o nudě či smutku. Zmíněné stavy mají cyklickou povahu, s čímž je na cestě psychedelické sebeexplorace vhodné počítat.

Alex Cilvikovskij
Česká psychedelická společnost


Použitá a doporučená literatura:

1. Bouso, José Carlos & Riba, Jordi. (2013). Ayahuasca and the Treatment of Drug Addiction. The Therapeutic Use of Ayahuasca. 10.1007/978-3-642-40426-9_6.

2. Hamill J, Hallak J, Dursun SM, Baker G. Ayahuasca: Psychological and Physiologic Effects, Pharmacology and Potential Uses in Addiction and Mental Illness. Curr Neuropharmacol. 2019;17(2):108-128. doi:

10.2174/1570159X16666180125095902. PMID: 29366418; PMCID: PMC6343205;

3. Domínguez-Clavé E, Soler J, Elices M, Pascual JC, Álvarez E, de la Fuente Revenga M, Friedlander P, Feilding A, Riba J. Ayahuasca: Pharmacology, neuroscience and therapeutic potential. Brain Res Bull. 2016 Sep;126(Pt 1):89-101. doi: 10.1016/j.brainresbull.2016.03.002. Epub 2016 Mar 11. PMID: 26976063;

4. Talin P, Sanabria E. Ayahuasca’s entwined efficacy: An ethnographic study of ritual healing from ‚addiction‘. Int J Drug Policy. 2017 Jun;44:23-30. doi: 10.1016/j.drugpo.2017.02.017. Epub 2017 Apr 19. PMID: 28432902; PMCID: PMC5773453.

5. Lawn, W., Hallak, J.E., Crippa, J.A. et al. Well-being, problematic alcohol consumption and acute subjective drug effects in past-year ayahuasca users: a large, international, self-selecting online survey. Sci Rep 7, 15201 (2017). https://doi.org/10.1038/s41598-017-14700-6

6. Perkins, D., Opaleye, E.S., Simonova, H., Bouso, J.C., Tófoli, L.F., GalvÃo-Coelho, N.L., Schubert, V. and Sarris, J. (2022), Associations between ayahuasca consumption in naturalistic settings and current alcohol and drug use: Results of a large international cross-sectional survey. Drug Alcohol Rev., 41: 265-274. https://doi.org/10.1111/dar.13348

7. Fernanda Matos Fernandes Castelo Branco & Divane de Vargas (2023) Alcohol use patterns and associated variables among the Karipuna indigenous people in the extreme Northern Brazilian Amazon, Journal of Ethnicity in Substance Abuse, 22:1, 29-44, DOI: 10.1080/15332640.2021.1871695

8. Plants Of The Gods, published: 1979, by authors: Richard Evans Schultes, Albert Hofmann.

9. Maslow, A. H.: Cognition of Being in the Peak Experiences, J. Genetic Psychol., 1959.

10. Hidden Suicides of the Indigenous People of the Brazilian Amazon: Gender, Alcohol and Familial Clustering. Jesem Douglas Yamall Orellana,, Cynthia Costa de Souza, Maximiliano Loiola Ponte de Souza. Revista Colombiana de Psiquiatría, Vol. 48. 2019. DOI: 10.1016/j.rcp.2017.12.001

11. COCA-LEAF CHEWING: A PUBLIC HEALTH ASSESSMENT”. Juan C. Negrete. Bull Pan Am Health Organ 12(3), 1978.

12. Palhano-Fontes F, Barreto D, Onias H, Andrade KC, Novaes MM, Pessoa JA, Mota-Rolim SA, Osório FL, Sanches R, Dos Santos RG, Tófoli LF, de Oliveira Silveira G, Yonamine M, Riba J, Santos FR, Silva-Junior AA, Alchieri JC, Galvão-Coelho NL, Lobão-Soares B, Hallak JEC, Arcoverde E, Maia-de-Oliveira JP, Araújo DB. Rapid antidepressant effects of the psychedelic ayahuasca in treatment-resistant depression: a randomized placebo-controlled trial. Psychol Med. 2019 Mar;49(4):655-663. doi: 10.1017/S0033291718001356. Epub 2018 Jun 15. PMID: 29903051; PMCID: PMC6378413.

13. Rodd, R. (2002). Snuff synergy: Preparation, use, and pharmacology of yopo and Banisteriopsis caapi among the Piaroa of southern Venezuela. Journal of psychoactive drugs, 34(3), 273-279.

14. The Ending of Time. J. Krishnamurti, David Bohm. HarperCollins, 1985

15. The Pursuit of Oblivion: A Global History of Narcotics by Richard Davenport-hines. Weidenfeld & Nicolson, January 1, 2001.