Neblahou vlastností lidstva je, že se snaží každý vynález a objev využít ve vojenském průmyslu. Objevy a vynálezy psychedelik a empatogenů nejsou výjimkou.
Například LSD bylo testováno jako chemická zbraň, která měla zlomit morálku nepřítele. Toto využití má jistou zvrácenou logiku, protože člověk pod účinkem LSD by jen těžko dokázal ublížit jakékoli živé bytosti. Rovněž ho dokazují videa z armádního výzkumu, ve kterých vojáci na rozkazy reagují pouze nezadržitelným smíchem. Dalším možným využitím mělo být „sérum pravdy.”
Za zakladatele hledání séra pravdy (truth drug) je považován americký lékař Robert House. K jeho výzkumu ho roku 1916 vedlo pozorování rodiček, u kterých byl v rámci analgezie a tlumení úzkosti podáván skopolamin, který se používal jako alternativa k morfinu. Pozoroval, že osoba pod vlivem skopolaminu není schopna udržet tajemství.
Podobné výzkumy se počátkem 20. století prováděly i v Německu. Experimenty byly prováděny s meskalinem, který byl izolován z kaktusu roku 1897 a od roku 1919 se především vyráběl synteticky. Německý psychiatr Kurt Beringer shrnul svoje pozorování v roce 1927 a zde doslova píše: „Pacient inklinuje k odhalení svých tajemství a nespoutaným projevům…”
Obdobné výzkumy probíhaly i jinde v Evropě. Roku 1931 publikoval podobné závěry italský psychoanalytik D. Baroni. V Británii pak hledání séra pravdy vedl psychiatr John Stephen Horsley. Pracoval s Nembutalem (barbiturát), svoje závěry publikoval v roce 1936 a uvedl zde i myšlenku, že by tento preparát mohl mít vojenské využití „k získávání informací z nespolupracujících jedinců.”
Ve Spojených státech se výzkum dále soustředil na meskalin a na jeho tři nové deriváty: DMA, DMPEA a MDA. Všechny čtyři substance byly ve 30. letech používány v armádním výzkumu.
První praktické využití meskalinu v praxi je zdokumentováno díky zachycení německé depeše britskou tajnou službou. V depeši z 24. července 1942 důstojník SS z Dněpropetrovsku (dnejší Ukrajina) žádá dodávku padesáti gramů meskalinu k užití pro účely výslechu. Rovněž zmiňuje úspěšné pokusy s injekcemi skopolaminu na vojácích.
Během roku 1943 experimentovali němečtí vědci s výslechy za použití skopolaminu, derivátů morfinu a meskalinu na vězních v koncentračních táborech Dachau a Auschwitz (Osvětim). Po skončení experimentů vrchní lékař v Dachau dr. Kurt Plötner shrnul, že nejlepších výsledků bylo dosaženo kombinací meskalinu s kávou. Rovněž prohlásil, že meskalin je na sérum pravdy moc nespolehlivý – někdy funguje, někdy ne. Závěry z výzkumu se dostaly k americké armádě v rámci zajišťovaní německých výzkumů a navazování spolupráce s německými vědci.
Americký výzkum začal roku 1941. Byl zadán požadavek na látku, která by pomohla se získáváním informací ze zajatých německých důstojníků sloužících na ponorkách. Všechny studie ale selhaly. Roku 1943 se rozběhl další výzkum pod vedením dr. Winfreda Overholstera jako odpověď na množící se zprávy o užívání různých látek během výslechů v Sovětském svazu a nacistickém Německu. Výzkum s meskalinem se rozběhl stejného roku, ale skončil naprostým fiaskem – tři dobrovolníci (důstojníci OSS, Office of Strategic Services) u výslechu vzdorovali a nepodařilo se z nich získat jedinou informaci. Další pokusy probíhaly s barbituráty, skopolaminem a s Cannabis indica. Úsměvné je, že nejslibnější pro další výzkum se ukázal cannabis.
Po naprostých selháních amerických výzkumů byli důstojníci americké tajné služby překvapeni, když získali výsledky německých výzkumů, které vykazovaly slibné výsledky z výzkumu meskalinu a námelových alkaloidů. Roku 1947 pak americké námořnictvo založilo projekt CHATTER, ve kterém bylo pro výslechové metody testován skopolamin, meskalin a LSD.
V letech 1949 a 1950 šokovaly americkou veřejnost i armádu doznání v SSSR zatčených disidentů a zajatých amerických vojáků v Korejské válce. Ve zjevně změněných stavech vědomí se přiznávali k nereálným až absurdním činům. CIA 20. dubna 1950 iniciovala vznik projektu BLUEBIRD, který měl tyto praktiky prozkoumat, napodobit a vymyslet vůči nim efektivní obranu. V roce 1951 CIA uspořádala setkání, na kterém bylo dohodnuto, že se na projektu bude podílet americká armáda, námořnictvo, letectvo a FBI.
Důstojníci námořnictva kontaktovali CIA a informovali je o výsledcích z projektu CHATTER. V září 1952 byla zahájena společná operace s krycím názvem Operace CASTIGATE. V rámci ní byly osmi sovětským přeběhlíkům podávány injekce pentothalu, metamfetaminu a THC, pokusy ovšem selhaly a celá operace stejně jako projekt CHATTER byla ukončena. 13. dubna 1953 CIA založila projekt MK ULTRA, který zastřešoval projekty BLUEBIRD a ARTICHOKE.
Výzkumu se účastnil i Henry K. Beecher, který se později pod dojmem z těchto výzkumů stal jedním ze zakladatelů lékařské etiky, čemuž jsem zde na blogu věnoval článek s názvem Psychedelika a rozvoj lékařské etiky v březnu letošního roku.
Na počátku 50. let bylo syntetizováno několik nových derivátů meskalinu a byly testovány v NYSPI (New York State Psychiatric Institute) konkrétně v jeho Oddělení experimentální psychiatrie, v rámci kterého probíhal i armádní výzkum. Zajímavé je, že k označování se nepoužívaly běžné názvy, ale tzv. EA-kódy. Například pod kódem EA-1306 se skrývá meskalin a pod EA-1729 LSD. V listopadu 1952 byla do NYSPI doručena dodávka MDPEA, MDA, MDE a DMA (deriváty meskalinu) a byly testovány na lidských subjektech (do té doby pro ně existovala evidence pouze na myších). Vše samozřejmě probíhalo bez informovaného souhlasu pacientů a mimo oficiální dokumentaci, takže o těchto výzkumech je známo poměrně málo.
Výzkum v NYSPI skončil katastrofou. Jedním z pacientů byl profesionální tenista Harold Blauer. V rámci „léčby” mu byly často podávány různé dávky MDA a MDPEA a to nejen perorálně, ale i injekčně. 8. ledna 1953 dostal smrtelnou dávku MDA (450 mg, za bezpečné se považují dávky do cca 200 mg). Za oficiální příčinu úmrtí byla označena nepředvídatelná reakce na podanou látku. Případ byl zkoumán znova v roce 1975. Ze zprávy vyplývají neuvěřitelné věci, například že: „Určení LD50 (smrtelné dávky) neproběhlo na základě zkoumání toxicity, ale pouze odhadem.” Průběh výzkumu včetně Blauerovy smrti podléhal utajení kvůli „ochraně státní bezpečnosti.” Naléhání Blauerovy rodiny bylo odbyto s tím, že utajení nemůže být prolomeno z žádných důvodů. Rodině bylo vyplaceno odškodnění ve výši 18 000 USD. Přepočteno na dnešní hodnotu cca 87 000 USD, tedy asi dva miliony korun českých.
Alespoň padlo rozhodnutí, že by látky takto podávané lidem měly projít studiemi na toxicitu prováděnými na myších, které se rozběhly teprve v roce 1953 a byly v režimu utajení prováděny na Michiganské univerzitě.
Již od roku 1952 se pozornost v projektu MK ULTRA směřovala spíše k LSD, protože účinku bylo dosaženo již při požití dávky v řádu desítek mikrogramů, je bez barvy, chuti a zápachu, a proto je snadné ho někomu podat bez jeho vědomí. Dokonce se experimentovalo s podáním ve formě aerosolu.
V polovině padesátých let pracoval Henry Beecher se skupinou dvaceti placených dobrovolníků. Testoval na nich účinky thiopenthalu, atropinu, amfetaminu, metamfetaminu, amobarbitalu, alkoholu, skopolaminu, pentobarbitalu, morfinu, kofeinu a meskalinu. Všechny pokusy o získání nějaké informace pod vlivem těchto látek selhaly.
V polovině padesátých let ještě proběhla obdobná studie s použitím LSD a meskalinu, novinkou bylo snímání EEG. Experimenty pokračovaly do šedesátých let, ze známých dat vyplývá pouze to, že bylo dále zkoumáno pouze MDA a MMDA. Obzvláště nadějným se zdál být výzkum MMDA, protože v pokusech na zvířatech vykazovalo značně nižší toxicitu než MDA, MDMA a MDPEA.
V roce 1962 byla publikována závěrečná zpráva z výzkumů, která se nese v duchu velkého zklamání a selhání. Není známo, zda americký armádní výzkum těchto látek dále pokračoval. Je známo, že britská armáda zkoumala psychedelické fenylethylaminy mezi lety 1970 a 1974.
O nedávné minulosti a současnosti podobných výzkumů v armádním kontextu nemáme žádné informace, a pokud podobné výzkumy probíhají, budou ještě dlouho podléhat utajení. Podle dostupných informací se ukázala psychedelika jako séra pravdy zcela nepoužitelná. Navzdory tomu, že výzkum nedosáhl svého cíle a že byl eticky neomluvitelný, přinesl mnoho pozitivních vlivů: lepší pochopení účinku psychedelik, data o jejich bezpečnosti a zejména pak diskuzi o etice lékařského výzkumu. Henry Beecher se stal jednou z nejvýznamnějších osobností lékařské etiky. Těmto výzkumům tedy můžeme být vděčni za to, že jsou dnešní výzkumy bezpečné a že podléhají přísným bezpečnostním a etickým normám.
V posledních letech se obnovil zájem zejména americké armády o MDMA, ale ve zcela jiném kontextu – jako léku. Mnoho vojáků totiž trpí post-traumatickou stresovou poruchou (PTSD) a MDMA se zdá být velkou nadějí v její léčbě.
Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost
25. 10. 2020
Literatura
ALBARELLI, Hank P. A terrible mistake: the murder of Frank Olson and the CIA’s Secret Cold War Experiments. Trine Day, 2009.
GOTTSCHALK, LOUIS A. The use of drugs in interrogation. The manipulation of human behavior, 1961.
MCCOY, Alfred W. Science in Dachaus shadow: HEBB, Beecher, and the development of CIA psychological torture and modern medical ethics. Journal of the History of the Behavioral Sciences, 2007, 43.4: 401.
PASSIE, Torsten; BENZENHÖFER, Udo. MDA, MDMA, and other “mescaline‐like” substances in the US military’s search for a truth drug (1940s to 1960s). Drug testing and analysis, 2018, 10.1: 72-80.
SCHEFLIN, Alan W.; OPTON, Edward M. The mind manipulators. 1978.
THOMAS, Gordon. Journey into madness: The true story of secret CIA mind control and medical abuse. 1989.
Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme.