Kriminalizací ayahuaskových obřadů se z pohledu dějin náboženství navracíme do temných dob evropského středověku a novověku, v nichž kvetlo pronásledování jinověrců, kacířů a čarodějnic. Český národ se svou husitskou, rekatolizační i nedávnou bolševickou minulostí je přitom na potlačování svobody při volbě náboženské identity zvláště citlivý. Pozvedne Česko s přibývajícími evropskými kauzami proti vyznavačům ayahuaskové spirituality opět svůj rebelantský hlas jako za Jana Husa?
Každý dospělý obyvatel Česka zná dobře tato čtyři slova: upálení Mistra Jana Husa. Stala se nejen státním svátkem, ale obecně připomínkou všech tragických selhání při ochraně základních lidských práv a zejména práva na náboženskou svobodu. Srovnání současného justičního procesu s ayahuaskovými neošamany manžely Kordysovými (eventuálně dalších evropských procesů s vyznavači a šiřiteli ayahuaskového náboženství) se středověkými a raně novověkými evropskými procesy s kacíři a čarodějnicemi přitom není, minimálně na fakticko-symbolické rovině, až tak divoké, jak by se mohlo zdát. Z religionistického či teologického hlediska je pro toto srovnání klíčovým termínem tak zvané „svaté přijímání božího těla“. Tento symbolicky-mystický rituál, jenž je v nesčetných variacích praktikován nejenom v křesťanství, ale i v mnoha dalších náboženstvích a kulturách, vychází v křesťanské tradici ze slov samotného Ježíše zachycených v Janově evangeliu:
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
Jedním z hlavních hesel Husových českých následovníků a později dalších evropských protestantských reformátorů byl také požadavek na reformu stávající církevní podoby ústředního křesťanského rituálu. Konkrétně šlo o umožnění přijímání „pod obojí“, tedy návrat k původní podobě rituálního přijímání „těla a krve Kristovy“ ve formě chleba a vína. Stoupenci husitského hnutí prosazovali osobní svobodu v otázce umožnění pití „Kristovy krve“ (mešního vína) z kalichu i laikům a nejen kněžím, jak to praktikovala katolická církev. Odtud ostatně husité získali své populární jméno kališníci a celé hnutí svou hlavní grafickou ikonu – kalich.
Co má ale křesťanský mystický obřad přijímání „Kristova těla a krve“ společného s ayahuaskou? Pro religionistiku je dobře známým faktem, že psychedelicky účinkující nápoj ayahuaska je již po staletí užíván masami jihoamerického domorodého obyvatelstva jako náboženská svátost během šamanských rituálů. Rituální užívání ayahuasky se v jejich chápání velmi blíží právě tomu, co křesťané nazývají svatým přijímáním „Kristova těla a krve“. Ayahuaska sama, případně její hlavní rostlinné ingredience, jsou v náboženském myšlení domorodců považovány za vtělení jakýchsi posvátných duchů, přírodních inteligencí či božstev. Posvátné přijímání ayahuasky je tak klíčovým rituálem kulturního fenoménu, který můžeme nazvat ayahuaskovým náboženstvím.
Přesto, že ayahuasková religiozita byla bílými dobyvateli a kolonizátory Ameriky po staletí potlačována a kriminalizována jako „dílo ďáblovo“, ayahuaskový šamanismus přežil dodnes. V současnosti je v Jižní Americe považován za důležité kulturní a společensky prospěšné dědictví. Zhruba od začátku 20. století se náboženství ayahuasky začalo úspěšně šířit i mezi místními bělochy a dalším nedomorodým obyvatelstvem Jižní Ameriky. Tento proces dal vzniknout zajímavým náboženským hnutím, jako jsou brazilské ayahuaskové církve Santo Daimé, União do Vegetal, Barquinia atd. Tyto skupiny synkretisticky spojují křesťanství s indiánským šamanismem a dalšími, zvláště africkými náboženskými prvky. Ústředním učením a rituálem těchto státem plně uznávaných náboženských komunit je právě posvátné přijímání ayahuasky. Ta je zde obvykle ztotožněna již nikoliv s domorodými božstvy, ale především s Ježíšem Kristem. Kristův duch se podle učení těchto církví vtěluje do posvátného psychedelického nápoje, aby za jeho pomoci mohl navazovat a rozvíjet hlubší vztah se svými ctiteli. Z pohledu studia dějin náboženství se jedná o další variaci na klasické křesťanské a husitské téma různých forem přijímání „těla a krve Kristovy“. Tato variace spočívá v inovativní, ale logické myšlence, že pro amazonský kulturní prostor je přirozenějším rituálním nosičem pro „Kristovo tělo a krev“ nikoliv chlebová hostie a mešní víno jako je tomu v Evropě či jinde v křesťanském světě, ale právě tradiční místní náboženská svátost ayahuaska. Vnitřní, mystický a symbolický význam rituálu se přitom nijak zásadněji nemění. Stále se jedná o prostředek, kterým se věřící v určeném svátečním čase intenzivněji spojují s uctívaným božstvem, ať už je jím Ježíš Kristus, Pana Maria – Boží Matka či „Královna pralesa – Matka ayahuaska“ atd.
Ayahuaskové křesťanské církve se ze své rodné Brazílie relativně úspěšně šíří do světa, zvláště toho západního. Nejvýznamnější příklad jejich zdejšího etablování najdeme v USA, kde některé z těchto církví založily pobočky a získaly legální statut. Donedávna se legálně konaly ayahuaskové rituály Santo Daimé rovněž v Holandsku, které se stalo hlavní základnou pro undergroundové šíření tohoto náboženství po Evropě. V současnosti se koná mezi Santo Daimé a holandskou vládou opakovaně soudní spor o další statut obřadů, který již v minulosti církev vyhrála. Je přirozené, že ne všem západním zájemcům o ayahuaskové náboženství je blízké propojování indiánské spirituality s křesťanskou tradicí. Zdá se, že spíše převažuje zájem o formy rituálu, které více zachovávají jeho původní domorodý ráz. Ty se v několika málo posledních desetiletích značně rozšířily i do Evropy, naši zemi nevyjímaje. Ve skrytu, v ryze undergroundovém kontextu, zde tyto rituály zájemcům z řad veřejnosti nabízejí indiánští šamani z Ameriky nebo, snad v ještě ve větším měřítku, jejich bílí (neo)šamanští žáci. Mezi takovéto neošamany patří i stíhaní manželé Kordysovi.
Pokud dojde k jejich nezvratnému odsouzení, eventuálně ke kriminalizaci dalších vyznavačů a šiřitelů ayahuaskového náboženství, pak se naše společnost sama dobrovolně zříká náboženských svobod, za něj zemřel Mistr Jan Hus a za něž dál bojovali jeho ideoví následovníci, včetně „Učitele národů“ J. A. Komenského. Pokud bude státem šikanován a trestán kdokoliv za to, že si svobodně zvolil svému osobnímu náboženskému cítění tu nejbližší formu „svatého přijímání“, tak se naše společnost právě navrátila do dob, jež slavný švýcarský psycholog Carl Gustav Jung nazval „temnou skvrnou na evropském středověku“. To hlavní, za co položil život Jan Hus, bude pošlapáno ve jménu byrokratického dodržování nesmyslných a protihumánních zákonů. Státní svátek „Upálení Mistra Jana Husa“ pak může být rovnou zrušen a nahrazen svátkem „Kladivo na čarodějnice a šamany!“ Slavit by se mohl na datum finálního odsouzení manželů Kordysových. Nebo na obdobné datum týkající se již starší justiční kauzy „konopného Jana Husa“, Dušana Dvořáka. Já osobně bych se přimlouval za datum odsouzení Kordysových. Protože na rozdíl od Dvořáka jsou dva. Žena a muž – čarodějnice a šaman. To podle mne ke státnímu svátku s názvem „Kladivo na čarodějnice a šamany“ sedí lépe. Co myslíte Vy?
Mgr. Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost
Literatura:
Bible, Podle ekumenického vydání z r. 1985, Praha: Ekumenická rada církví ČSSR, 1988.
ELIADE, Mircea a CULIANU, I. P., Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993.
JUNG, Carl Gustav, Člověk a duše, Praha: ACADEMIA, 1995.
METZNER, Ralph, Ayahuaska jako lék, Fontána, Olomouc 2018.
POLARI DE ALVERGA , Alex, Prales vizí, Praha: TRITON, 2007.