Co mají společného amazonský psychedelický šamanismus, hispánský katolicismus a africký spiritismus? Odpověď zní: ayahuaskové církve. Představíme si hlavní z nich, jejich kořeny i současné působení ve světě. A vzhledem k aktuální české „kauze ayahuaska“ s uvězněnými manžely Kordysovými se dotkneme i tématu náboženského útlaku a svobody.
Jižní Amerika: mísení bohů tří kontinentů
„Nezáleží na tom, v jaké podobě se Božští Avataři představují lidem. Nezjevil se snad Višnu jako želva, ryba a pták? Logos, Božské Slovo, na sebe přijalo v Ježíši lidskou podobu, tak proč by to dnes nemohla být rostlina?“ tvrdí Brazilec Alex Polari de Alverga, představitel ayahuaskové církve Santo Daimé. Touto rostlinou má Polari na mysli posvátný rituální nápoj své církve, respektive rostliny, ze kterých je nápoj připravován. Tímto nápojem je ve všech ayahuaskových církvích pochopitelně ayahuaska, i když některé z těchto církví rituálně používají i jiné rostlinné svátosti, například konopí. Křesťanské synkretistické církve Santo Daimé, União do Vegetal či Barqunia, které vznikly na počátku 20. století v Brazílii, převzaly užívání ayahuasky od domorodých kmenů, u nichž má dlouhou tradici. Původní šamanský rituál skloubily s křesťanskou naukou a dalšími náboženskými prvky, především africkými.
Pro šamanismus původních národů Ameriky mají důležitou roli božstva či duchové určitých posvátných rostlin, vedle tabáku jsou to především přírodní psychedelika (entheogeny). V Jižní Americe je to zejména rostlinná směs ayahuaska, ve Střední Americe byly historicky, před konkvistou a jejím devastujícím dopadem na místní kultury, používány psilocybinové houby a od Mexických subtropů výše je to kaktus obecně známý pod jménem peyotl, jehož jihoamerickou obdobou je kaktus s podobnými účinky populárně nazývaný san pedro. Za pomoci entheogenů jihoameričtí domorodci tradičně vstupovali nebo stále ještě vstupují do posvátných stavů vědomí, mystických vizí a navazují komunikaci s duchy, s jejichž pomocí poté léčí, očisťují se nebo řeší další běžné záležitosti osobního života či života komunity.
V animistických a polyteistických náboženstvích se nejvyšší nebeské božstvo po namáhavém aktu stvoření světa často stahuje do ústraní. Stává se z něj tak zvaný deus otiosus, „bůh na odpočinku“. Jím vyklizené pole s vervou zaplňují božstva nižších řádů, přírodních sil, elementů, všemožné duchovní bytosti, démoni a duchové ryze lokální nebo rodové povahy (duchové předků, zvířat, rostlin atd.). Deus otiosus je typický pro řadu oblastí v Africe, které nebyly islamizovány nebo pokřesťanštěny. Za významné původní africké náboženství je považováno například náboženství národu Jorubů (Nigérie a okolí). Jorubské kulty božstev a duchů nazývaných orišové se s africkými otroky rozšířily po celém Karibiku a východním jihoamerickém pobřeží. Vyznavači náboženských tradic s nimi spojených, z nichž nejznámější jsou brazilské candomblé a umbanda, kubánská santería, haitské vúdú atd. dnes čítají odhadem přes 100 milionů následovníků. Největší vliv na ayahuaskové církve má umbanda, která je sama o sobě silně synkretistickým hnutím – jakýmsi poafričtěným spiritistickým křesťanstvím.
Evropský katolicismus, další z hlavních ingrediencí v brazilském synkretistickém šejkru , je zase plný všemožných andělů, cherubínů, serafů či jejich protivníků ďáblů a démonů nebo již fyzicky dávno mrtvých, ale v paralelním duchovním světě stále živých světců a světic. Ze slavných katolických vizionářů můžeme jmenovat například středověkou španělskou karmelitánskou mystičku Sv. Terezii z Ávily. Její autobiografie je jedinečným záznamem dokumentujícím prožitkové světy křesťanských vizionářů, jejich extatické setkávání s Ježíšem Kristem, Pannou Marií, nejrůznějšími světci a anděly nebo naopak jejich úporné boje se Satanem a jeho démony. Ve svém slavném díle Hrad v nitru Terezie definovala klasickou cestu křesťanské mystické modlitby jako proces, při němž mystik postupně prochází svou duší – obrazně řečeno: sedmi komnatami hradu ve svém nitru. Cílem je dospět až do nejvnitřnější sedmé komnaty, která se nachází v samotném středu lidské duše a v níž prý přebývá samotný Bůh, „čirý duch“. Tam dle Terezie dochází k mystické svatbě mezi lidskou duší a Bohem, jejím stvořitelem. Vnějším ovocem této vnitřní stezky je růst v lásce k bližním. To je ve zkratce cesta klasické křesťanské spirituality.
Náboženství, které vyznávala Svatá Terezie, si s sebou do Nového světa přinesli i její krajané a další evropští kolonizátoři. Jejich křesťanství však často bylo jen povrchním nátěrem, pod nímž se skrývali bezcitní válečníci a loupežníci typu nechvalně proslulého Hernána Cortése nebo Francisca Pizzara. Kromě genocidy páchané na domorodém obyvatelstvu kvůli zlatu a otrokům se evropští dobyvatelé také systematicky snažili potlačovat místní náboženství a nahradit je svým vlastním, často v té nejpovrchnější podobě, kterou byli sami schopni pochopit. Mystika lásky k Bohu a jeho dětem – všem lidem, jíž vyznávala Svatá Terezie, Svatý František a další skuteční následovníci Krista, byla krutým konkvistadorům nahony vzdálena. Domorodci pro ně nebyli bratry a sestrami, ale něčím na způsob divoké zvěře. Jak ale staletí plynula, mnohé rány zahojil čas a domorodé národy se začaly mísit s evropskými přistěhovalci i jimi dovezenými otroky ze západní Afriky. Původní americké, evropské a africké kulturní vlivy se pod oficiální, ale často nepříliš silně prožívanou římskokatolickou identitou prolínaly a vytvářely nečekané syntézy. Ayahuaskové církve patří mezi ty relativně nejmladší.
Santo Daimé: tekutý Kristus?
Santo Daimé je brazilská synkretistická křesťanská církev, v jejímž centru stojí svaté přijímání mystického těla Kristova nebo-li Juramidam, jak Krista daimisté také nově nazývají, v podobě pití odvaru z amazonského šamansko-psychedelického nápoje daimé (ayahuasky). Do něho se dle daimistů Kristův duch – již poněkud „otrávený“ staletími úpadku zbožnosti a mravů lidstva – nejprve v Amazonii na čas ukryl a nyní se zde opět spontánně probouzí, aby šířil skrze entheogenní nápoj spásné poselství naděje, moudrosti a lásky do celého světa. Americký příznivec Santo Daimé Jonathan Goldman v předmluvě ke knize již zmiňovaného Alexe Polariho Prales vizí ale varuje zájemce o tuto duchovní cestu před nabytím mylného dojmu, že se jedná o rychle dosažené úchvatné zážitky či zajímavé drogové experimenty. Skutečnou podstatu praktikování této víry Goldman shrnuje slovy: „Daimé není snadnou cestou okamžité transcendence, ale způsobem sebepřeměny. Každý den pracujeme na očistě těla a života. Učíme se novému vztahu k zemi, přírodě a Bohu.“
Mezi největší osobnosti Santo Daimé patřil sběrač kaučuku afrického původu Irineu Raimundo, který církev ve 30. letech 20. století založil. Učinil tak v návaznosti na zjevení měsíční ženské bohyně či Panny Marie v podobě „Královny lesa“. Vize se mu dostalo během pralesní domorodé ceremonie s ayahuaskou. Božstvo mu přikázalo, aby dále šířil mystické „učení liány“. Další známou osobností byl Sebastiao de Mota de Melo, médium, léčitel a producent nápoje daimé. Ten nové náboženství dále ideově rozvíjel a obohatil o využití konopí a spiritistických stavů posedlosti duchy typickými pro afro-brazilská náboženská hnutí umbanda a candomblé. S původním, více konzervativním, společenstvím starších Irineových učedníků, nazývaným Alto Santo, se Mota de Melo rozešel a skrze svou novou odnož církve nazývanou oficiálně CEFLURIS (Centro Ecléctico da Fluente Luz Universal Raimundo Irineu Serra – Eklektické centrum univerzálně proudícího světla Raimunda Irinea Serry) otevřel ayahuaskové poselství, rituály a písně Mestre Irinea nejen širším vrstvám brazilské společnosti, ale také mezinárodnímu působení.
União do Vegetal: psychedelická Bible
Mnohé z toho, co bylo řečeno o Santo Daimé, více či méně platí i o početně údajně největší, ale v Evropě méně známé ayahuaskové církvi União do Vegetal (UDV). Také tuto komunitu založil v Brazílii v roce 1954 sběrač kaučuku, avšak ne afrického, ale mestického původu. Jmenoval se Gariel de Costa a kněží UDV údajně věří, že byl převtěleným inckým králem, který šířil umění užívání ayahuasky (v UDV pro změnu nazývané hoasca) již ve svých minulých životech. Zatímco Santo Daimé sází spíše na paternalistickou či guruovskou strukturu často představovanou manželským párem nazývaným Padrihno a Madrinha, UDV preferuje demokratické řízení svých sborů. Také rituálně má UDV blíže spíše ke kvietistickému protestantskému křesťanství a účinky hoascy zde zakoušejí věřící během poklidného sezení a rozjímání nad kázáními z Bible. To je dosti v kontrastu k obřadům daimistů, během nichž se kolektivně zpívá a tančí, i když i daimisté mají také druh ceremonií, které jsou klidnějšího rázu. Mezinárodně jsou ale zřejmě proslulejší právě typicky daimistické hudebně-taneční ceremonie, jichž je plný YouTube a které pro vnějšího pozorovatele mohou nabývat až jistého „nadpozemského“ půvabu, nejen díky líbezným portugalským písním a pověstným mestickým kytarám a rytmice. Muži a ženy zde tančí synchronizovaně v sevřených formacích a krásných bílých či bílo zelených stejnokrojích, ženy s korunkami na hlavách symbolizujících jejich spojení s boží matkou, Panou Marií a současně s mystickou královnou amazonského pralesa, ayahuaskou. Představitelé UDV zase vyzdvihují údajnou větší organizovanost a disciplínu svých členů.
Barquinia: umbanda a posedlost duchy
Početně nejmenší z tradičních brazilských ayahuaskových církví je Barquinia, jež se v 50. letech minulého století oddělila od Santo Daimé. Ze všech církví do svého života Barquinia začlenila nejvíce prvků afro-brazilského spiritistického náboženství umbanda. Jeho základem je uctívání západoafrických božstev či duchů (oríšas). Letitá snaha o potlačení umbandy oficiálně římskokatolickým brazilským státem vedla k tomu, že navenek se umbandisté projevovali jako řádní katolíci, ale potají i přes policejní razie nadále praktikovali svou víru. Absurdním, ale přitom logickým výstupem této situace bylo „zdublování“ afrických a katolických “božstev” (Boha Otce, Ježíše, Pany Marie nebo četných katolických svatých). Každému oríšovi byla pevně přiřazena určitá katolická svatá postava, která se používala při veřejných oslavách, bohoslužbách a průvodech. Každý umbandista dobře věděl, oč běží. Zvláště, když v dutých útrobách soch katolických svatých se často skrývaly menší sošky afrických oríšů.
Dnes, kdy už panuje v Jižní Americe relativní náboženská svoboda lze pozorovat v rámci afro-brazilských kultů dva protichůdné trendy. Jednak je to snaha o re-afrikanizaci a odstranění křesťanských vlivů (zvláště v candomblé) a na druhou stranu se ukazuje být značně životaschopný i smírčí přístup umbandistů. Většina z nich splývání afrických a křesťanských božstev přijala jako prostý historický fakt. Umbandisté tuto synkrezi, když už není vynucováno nedobrovolně, nepovažují za překážku svému duchovnímu životu, ale za jeho obohacení. Podobně do sebe umbanda vstřebala i prvky učení významného francouzského spiritisty Allana Kardeca a také vlivy původní kultury Indiánů, jejichž duchy bez uzardění přijala do svého panteonu rovněž.
Význam slova umbanda se nečastěji vykládá jako „bílá magie“ či „léčitelství“. Blízkost tohoto hnutí k domorodému jihoamerickému (psychedelickému) šamanismu nebo mestickému (psychedelickému) neošamanismu je zřejmá. Stavy posedlosti různými božstvy nebo duchy zemřelých či jiných entit jsou typické nejen pro tradiční africkou či afroamerickou religiozitu, ale obecně pro šamanismus jako takový. Šamanská iniciační nemoc může duševní poruchu, „skutečnou posedlost“, opravdu připomínat. Bývá ale přechodným stavem, který po dalším systematickém zasvěcení činí šamanovu psychiku odolnější. Po úvodní iniciaci, která může mít i poněkud divočejší spontánní charakter, již šaman do zvláštních stavů vědomí a komunikace s duchy vstupuje obvykle kontrolovaně. Dočasně navozené posedlostní stavy ve spiritistických kultech mají podobný charakter. Skutečně mohou nemoc, například schizofrenické bludy, připomínat, ale jejich účelem je člověka posílit a léčit, ne naopak. Nejedná se o zhoubnou „posedlost ďáblem“, proti které bojovali křesťanští exorcisté, ale o autentickou a z pohledu členů spiritistických společenství pozitivně chápanou náboženskou zkušenost. Je očividný rozdíl mezi situací, kdy je ze strany duchů, vidin či hlasů nechtěně trápen schizofrenik a situací, kdy do kontaktu s duchy či odpovídajícími halucinacemi pod vlivem psychedelik vstupuje plánovitě, s pozitivními záměry duševně zdravý ctitel spiritismu nebo šamanismu, jenž podstoupil náležitou přípravu.
Ayahuaskové kauzy: víra, vize a kriminály
Všechny výše jmenované církve mají v Brazílii oficiální status a užívání ayahuasky obsahující úmluvou OSN zakázané DMT mají pro své účely povolené státem. Za hranicemi Brazílie je nejaktivnější UDV v USA a Santo Daimé ve zbytku světa, především v Evropě. Závěry četných vědeckých studií, jako byl například první oficiální mezinárodní psychiatrický výzkum účinků dlouhodobého užívání ayahuasky mezi členy církve UDV, který se pod názvem „Projekt Hoasca“ uskutečnil v brazilském Manuas v roce 1993, potvrzují relativní bezpečnost a zdravotní i sociální prospěšnost rituálního užívání psychedelik u členů entheogenních společenství v porovnání se členy místních komunit, které ayahuasku neužívají. V USA již z těchto důvodů dosáhlo UDV na celostátní legalizaci svých ayahuaskových obřadů. Méně zde rozšířené Santo Daimé má v USA zatím vládní povolení pro určené regiony, kde církev působí. Poměrně dlouho také Santo Daimé legálně provozovalo své obřady s ayahuaskou v Nizozemí. Tato země se stala zhruba od počátku třetího milénia hlavní základnou daimistů v Evropě. V současnosti zde ale probíhá soudní spor církve s vládou, která daimistům psychedelické obřady zakázala. Soudní procesy s příznivci Santo Daimé zaznamenaly také další evropské země. Velkou vlnu pozdvižení vyvolala rovněž současná „kauza ayahuska“ s manžely Kordysovými v České republice. Ti nejsou představiteli ayahuaskových církví, ale dostali se do vězení kvůli obřadům s ayahuaskou v neošamanském kontextu.
Za dob Svaté Terezie z Ávily měli mnozí mystikové problémy, nezřídka fatálního rázu, se Svatou inkvizicí i bez užívání psychedelik. K usvědčení ze závažné protispolečenské činnosti, kacířství, čarodějnictví a spolčování s ďáblem, stačily často samotné jejich vize. Pokud se zprávy o nich donesly k nesprávným uším a pokud mystické prožitky nebyly v očích inkvizitorů shledány za dostatečně „pravověrné“. Dokonce i samotná Terezie z Ávily musela za svého života čelit různým obviněním a obhajovat se z toho, že její vidění „nepocházejí od ďábla“. Opravdu se chceme navracet do dob, kdy ozbrojenci zatýkali vizionáře a soudcové rozhodovali o správnosti jejich víry?
Jan Blahůšek
Česká psychedelická společnost
Doporučená literatura
ELIADE, Mircea, Šamanismus a archaické techniky extáze, Praha: ARGO, 1997.
ELIADE, Mircea a CULIANU, I. P., Slovník náboženství, Praha: Český spisovatel, 1993.
METZNER, Ralph, Ayahuaska jako lék, Fontána, Olomouc 2018.
POLARI DE ALVERGA , Alex, Prales vizí, Praha: TRITON, 2007.
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce.